Zásah americké armády ve Venezuele minulý víkend nebyl něčím, co by bylo v politice Spojených států výjimečné. Připomenu polozapomenutý příběh ze závěru 80. let. Tehdy Spojené státy, a bylo to na základě rozhodnutí prezidenta George Bushe, vpadly s velkou vojenskou silou do Panamy.
A protože se očekávalo, že dvoumilionová Panama se bude bránit, americká armáda to »trochu« přehnala. Mluví se, že po bombardování hlavního města Panamy, které doprovodilo tuto spektakulární akci americké armády, o několika stech nebo dokonce tisících mrtvých obětech. Proti tomu oněch sto zabitých civilistů a vojáků v Caracasu je jako burský oříšek.
Cílem operace, která proběhla v Panamě před Vánocemi v roce 1989, bylo zhaftnutí vojenského velitele Panamy Manuela Noriegy. Spojené státy již tři roky před tímto útokem a porušením mezinárodního práva par excellence vytvářely z Noriegy obraz člověka, diktátora, který je zlotřilý, a to zejména tím, že se zmocnil distribuce drog do Spojených států.
Panama na rozdíl od Venezuely nemá ropu, ale má na svém území Panamský průplav. Tento průplav má zhruba stejnou strategickou hodnotu jako venezuelská ropa, ale možná, že ještě větší.
Noriega jistě nebyl čistý jako slovo boží. Ale byl alespoň v tom podstatném pokračovatelem svého vynikajícího předchůdce v čele Panamy O. Torrijose, který dokázal s prezidentem USA J. Carterem dojednat uzavření dohody o předání správy území přiléhajícího k Panamskému průplavu, do té doby ve správě USA, do panamských rukou. Podle očitých svědků na území, které obklopovalo průplav a bylo ve správě Spojených států, byl nádherný život. Krásné domy pro Američany, kteří byli činí ve správě průplavu. Ale byla tam také »škola« ve správě americké armády, v níž byly školeny bojůvky a různé eskadry smrti užívané pravicovými režimy a diktátory v dalších zemích Jižní Ameriky. Zpětné umístění této školy na výchovu teroristů, jejíž odstranění z pásma průplavu prosadil Torrijos, neumožnil Američanům ani Noriega.
A vůbec byl drzý. Představoval si např., že japonské firmy vybudují na území Panamy alternativní průplav, který bude mít větší kapacitu nežli ten, který již v té době existoval a dosud existuje. To samozřejmě nebylo v zájmu Spojených států a zejména ne amerických stavebních a strojírenských firem, které by přišly o obří mnohamiliardové zakázky při stavbě průplavu (samozřejmě, myslím tím zakázky v miliardách dolarů), takže Noriega do značné míry držel to podstatné z odkazu Torrijose. Tedy muže, jehož mravní integritu a prestiž v zemích Jižní Ameriky nebylo možné zpochybnit.
Prezident Panamy Torrijos zahynul při leteckém neštěstí. Je jistě pomluvou, že toto neštěstí připravila americká CIA…
Je otázka, jak to bylo u Noriegy (a u Madura) s drogami. Ale podle vyjádření Noriegy v jeho pamětech, tento muž odmítnul, že by řídil distribuci drog z Panamy. Koneckonců Panama na svém poměrně malém území těžko může nějaké významné množství drog vyprodukovat.
Noriega byl podle všeho navázán na americkou zpravodajskou službu CIA. Nicméně, dodatečně se objevily informace, že spolupracoval také s Kubánci. Pověst Noriegy byla během období let 1986-89 americkými a světovými médii natolik zničena, že se Spojeným státům podařilo po invazi přesvědčit alespoň část světové veřejnosti, že zásah vůči Noriegovi byl oprávněný.
Noriega byl, podobně jako před týdnem Maduro, zadržen americkými vojáky, odvezen na území Spojených států a odsouzen za trestné činy v oblasti distribuce drog na 40 let vězení. A v tomto vězení, pokud mě paměť neklame, před nějakou dobou také zemřel.
Těmi racionálními důvody, proč USA napadly Panamu, jsou zhruba tyto: Tak za prvé to bylo nebezpečí, že v Panamě vznikne alternativa stávajícího průplavu, při jehož výstavbě ovšem americké stavební firmy ostrouhají. Za druhé, Američané za vlády G. Bushe chtěli opět ovládnout Panamský průplav. Za třetí šlo Spojeným státům o to, aby v této zemi vládl někdo povolný, kdo umožní vrátit se do správy a de facto k opětovnému ovládnutí průplavu. A kromě toho, za čtvrté, aby to byl člověk, který nepřipustí, že by Panama měla ambici nějakým výrazným způsobem uplatňovat svoji suverenitu a to nejen nad pásmem Panamského průplavu. Vlády v Panamě se po Noriegoví ujmula osvědčená rodina Arijasů, která spolupracovala se Spojenými státy od zahájení provozu průplavu v Panamě. Prostě, bylo to něco jiného než politika, kterou představovali zejména Torrijos, ale také Noriega, který projevil značnou tvrdohlavost, když se protivil eminentním zájmům Spojených států.
Vrátím se k samotnému provedení vojenské akce v Panamě v roce 1989. Pamětníci té doby tvrdí, že Američané neumožnili vstup zahraničních novinářů do hlavního města Panamy po tři dny. Po tu dobu byly ve městě likvidovány a hromadně páleny mrtvoly několika set nebo dokonce několika tisíc obětí amerického útoku.
Zkrátka, nic nového pod sluncem. Američané jen oprášili starý koncept z Panamy ve Venezuele, který tam tak hezky zafungoval již před 36 lety. Po vojenské akci, kterou provedli a jež byla uskutečněna s největší pravděpodobností jen za neúčastného přihlížení armády Venezuely. Ta nepoužila ani radarové, ani jiné moderní protiraketové systémy, které získala z Číny a Ruska. Při operaci byl zatčen americkými Delta Force venezuelský prezident Maduro a odvlečen do Spojených států. Tam je souzen za údajný drogový terorismus. Kdyby to nebylo tak vážné obvinění vůči hlavě státu, jehož legitimita je ovšem zeměmi Západu zcela zpochybňována, tak by to bylo celé k smíchu. Hlavně je to akce jako přes kopírák k té akci, která byla uskutečněna před 36 lety v Panamě a kterou západní média prakticky nepřipomínají. Proč asi?
Madurovi je vyčítáno kde co, že byl diktátorem, že byl drogovým dealerem, že umožňoval operace s drogami ve Venezuele Hizballáhu a Hamásu. A že umožňoval výcvik ozbrojenců těchto organizací na území Venezuely. Nevím, jestli je to pravděpodobné, že by se sefardský Žid Maduro byl schopen dohodnout s organizacemi arabských teroristů… To považuji za hodně nepravděpodobné.
V každém případě se dopustili jasného porušení mezinárodního práva Američané. A je zvláštní také to, že USA sobě nakloněné diktátory a zároveň velké porušovatele lidských práv v zemích Latinské Ameriky USA vždy tolerovaly. Připomenu jména, jako byli Pinochet nebo Stroesner, Somoza či d’Aubisson. Proti těm armáda Spojených států nikdy nezasáhla. A bylo jim jedno, že tito diktátoři porušují závažným způsobem lidská práva: mučí a likvidují své politické odpůrce a jsou přítěží pro své země. Tito pravicoví diktátoři ovšem měli jednu pozitivní vlastnost, tedy pozitivní pro vládu Spojených států. Oni respektovali v plném rozsahu zájmy Spojených států a také amerických firem. Těžařských, stavebních či strojírenských a dalších. Konec konců státy Jižní Ameriky v čele s pravicovými diktaturami v minulosti byly také velkým odběratelem amerických zbraní. I to mělo svůj význam. Zkrátka, Spojené státy až na krátké období, kdy v jejich čele stál prezident Carter, vždy uplatňovaly tzv. Monroevou doktrínu ve vztahu k Jižní Americe. Prostě, dívali se na země na jih od Rio Grande jako na státy s omezenou suverenitou, které musí za každou cenu respektovat zájmy Spojených států, respektive amerických firem.
Jiří Paroubek