Radola Gajda – prototyp možná pro dnešek

Být generálem znamená sloužit za každých okolností své vlasti. Jsou ovšem tací, kteří slouží spíše své kariéře, a proto mění ideje podle potřeb. Někdy jde o demokracii, jindy o samotnou vlast, a zase jindy třeba o politický systém. Často to bývá hned několik důvodů najednou. Mnohdy stačí vyměnit modré lampasy za červené, změnit baret na hlavě či převléci si místo uniformy civil. Bývá to různé. Záleží na nátuře. Ještě pamatuji vládu generála Franka, generála Pinocheta či »kariéru« generála Vlasova. Příkladů je ovšem víc. Našli bychom je po celém světě. Vždyť i Fukgencio Batista, krvavý diktátor na Kubě před převratem bradatých – Barbudos, byl generálem. A u nás generál Richtrmoc, který byl za své kolaborantství po válce odsouzen dokonce k smrti. Dnes vám chci vyprávět o osudech jiného z našich generálů, který patří do této sorty. Našli bychom jich víc, ale ten, jehož si budeme připomínat, má 15. dubna výročí. Ten den v roce 1948 zemřel. Jmenoval se Radola Gajda.

Doplňme jen, že podle současného pohledu na tohoto generála byl po osvobození zatčen neprávem, stejně jako pak souzen. To se už měl projevit vliv komunistů, protože prokurátorem byl doktor Urválek, jenž si dovolil pro obžalovaného požadovat dokonce doživotí.

Kdo to byl Radola Gajda, vlastně Rudolf Geidl, jak se opravdu jmenoval. Narodil se v Kotoru šikovateli Geidlovi a matce, podle wikipedie bosenské šlechtičně, což ovšem specialista na životy legionářských generálů Jiří Fiedler nepotvrzuje. Za tento omyl, nebo lež, Rudolf nemohl. Šikovatel – trochu si osvětleme toto slovo, byl délesloužící poddůstojník, jenž měl na starosti veškeré služby důstojnictva. Rodina se po skončení vojenského závazku přestěhovala na jih Moravy, kde otec získal zaměstnání sekretáře na okresním hejtmanství, a malý Gajdl tady prošel českými školami. Nedotáhl to vysoko, nedostudoval kvůli špatnému prospěchu gymnázium v Kyjově. Nakonec se vyučil drogistou, tedy získal výuční list pro prodej chemikálií a drogistického zboží. Drogerie ho ovšem netáhla a tak se jako dobrovolník přihlásil do armády a byl přijat. Jenže jako jednoroční dobrovolník – k tomu ovšem musel mít každý dostudováno alespoň gymnázium. Jak to, že u něj byla udělána výjimka? Anebo měl vysvědčení, které bylo zfalšováno? Dodnes se neví, jak to bylo ve skutečnosti. A jsme u prvního bodu jeho podivné kariéry.

Ta druhá se týká Balkánských válek. Účastnil se jich? Sám tvrdil, že v době, kdy válka byla v plném proudu, studoval na Lékařsko-chemické drogistické akademii. Kdy? Ví bůh. Doklady se však nikde nenašly. Ani ty týkající se jeho případného přímého nasazení v srbské armádě, o němž se později také zmiňoval.

Ihned na počátku prvé světové války byl poslán na balkánskou frontu. Znal jižní jazyky. Byl však brzy zajat a tehdy opravdu přešel na srbskou stranu dokonce jako lékař. Tehdy byl zmatek. Nikdo nic neověřoval, ani Gajdovu (tak se už jmenoval) hodnost, ani jeho vzdělání. Tak tedy zachraňoval raněné jako vojenský lékař.

Po porážce Srbů se svými vojáky musel utéci. Jinak ho čekala v Rakousku smrt. Dostal se do Ruska. Měl najednou hodnost kapitána a stále byl lékařem. V šestnáctém roce se přihlásil do československého vojska. Protože měl nejvyšší hodnost, stal se v sedmnáctém roce velitelem jižního úseku československé brigády v bitvě u Zborova. Jak se postupně už skutečné legie rozrůstaly, tak velel stále vyšším jednotkám. Měl vojenské nadání, nepopírejme to, ale dokázal se také tvrdě prosadit. Proto se ho při jeho aféře z konce dvacátých let nikdo »z kamarádů« nezastal. Měl ovšem tehdy jistou výhodu. Velitelský sbor legií byl složen z bývalých nevojáků, kteří žili v Rusku jako podnikatelé anebo specialisté různých oborů a neměli válečné zkušenosti. Nikdo se ani tady nezeptal nebo neodvážil zeptat na školy kapitána, pak plukovníka Radoly Gajdy, jež ho dovedly k vojenským hodnostem.

Jsme však u další etapy života Rudolfa Geidla. U tzv. Čeljabinského incidentu, jenž vlastně byl vítaným nesplněním rozkazu T. G. Masaryka o neutralitě našich přesunujících se vojsk na bojiště ve Francii. Společně s důstojníky Čečkem a Vojcechovským vyprovokovali střet se sovětskou vládou, jenž nakonec přerostl v ozbrojenou válku. Nejde mně o samotný incident. Ten byl jen podnětem. Ale o jeho důsledky. Znamenaly válku na Sibiři, v zájmu jiných. A válka sebou přináší i mrtvé. Pro důstojníky ovšem možnost dosáhnout až na generálské epolety. Také Gajda se jich dočkal.

Jenže to Gajdovi bylo málo. Chtěl víc. A tak se vyvázal ze služby v československém vojsku a stal se jedním z rozhodujících generálů »sibiřského vládce« admirála Kolčaka. Ten mířil na Moskvu a Gajda se měl stát velitelem samotné operace. Kolčak však nedopadl dobře. Také Gajda k tomu přispěl, když neváhal zradit i jeho. Naděje postavit se na Rudém náměstí do čela pochodujícím »bílým«, vzala tak za své. Proto se vrátil domů do Československa. Tady ho, jakožto hrdinu ze Sibiře, poslali vystudovat francouzskou Vysokou válečnou školu a pak velet divizi v Košicích. Nikoho už nezajímalo jeho podivné curricuĺum vitae. Proto si ho dokonce v roce 1926 vybrali za náčelníka štábu československé armády.

Jenže byla tu jeho egocentrická povaha a nedobrý vztah s prezidentem. Navíc už veřejně projevoval své diktátorské sklony a fašistické myšlení. Bylo třeba tomu zabránit a tak se objevila jeho špionážní aféra. Hodila se. Podle ní měl spolupracovat se Sověty. Žádat peníze a nabízet protislužbu. Byl to nesmysl, ale zabral. Gajda musel odejít. Odešel, ale s nenávistí.

Tu si přenesl do Národní obce fašistické, jež kopírovala myšlení italských fašistů. Stal se jeho Vůdcem, ideologem, dokonce také poslancem Národního shromáždění. Pod jeho vlivem se skupina jeho stoupenců pokusila dobít brněnská Židenická kasárna – Kobsinkův puč, a pak, po vítězství, do čela země jmenovat právě Gajdu. Převrat nebyl úspěšný. Gajda se jím však zdiskreditoval a byl dokonce zbaven vojenských hodností.

Po Mnichovu dál působil v českém fašistickém hnutí. Zpět dostal generálské výložky, ale chtěl výš. Stále byl pod vlivem Mussoliniho a jeho sociálně-fašistické ideologie. Vytvořil dokonce Český národní výbor, který měl za svůj vzor italskou stranu Partito Nazionale Fascista. Za něj také po 15. březnu přišel nabídnout své služby generálu von Gablenzovi, okupačnímu veliteli Prahy. Neuspěl. Nacisté o jeho služby neměli zájem. V té době potřebovali spíš poddajného Háchu, než »národního« fašistu italského typu. Válku tak prožil v ústraní, údajně přispíval občas na odboj, ale to je dnešní výklad. Mělo jít totiž o Obranu národa, jež byla brzy rozprášena gestapem a přestala mít původní zamýšlený význam. Pochybuji ovšem o tom, že by některý z důstojníků, členů odbojového důstojnického hnutí, v oné době Gajdovi vůbec věřil.

Po válce byl okamžitě zatčen, odsouzen na dva roky a vlastně, vzhledem k délce vyšetřovací vazby, také hned po vyhlášení rozsudku propuštěn. Svobody si užil však jen půl roku.

Ptáte se jistě, stálo-li mě za to se Gajdou vůbec zabývat? Ano, jde o správně položenou otázku. Domnívám se však, že stále existuje nebezpečí fašizace společnosti, které za předválečné republiky bylo spojeno s Gajdovým jménem a dnes se začíná znovu drát kupředu. Musí dostat jen jiného Vůdce a dokonce najít oficiálnější zaštítění. Už šikana nebo dokonce odsuzování za jiné názory, než jsou ty oficiální, nás upozorňuje, že přece jen bychom si měli dávat víc pozor na takový vývoj a už nyní bychom měli stavět jeho nositelům hráz. Stále platí ono Fučíkovo: Lidé, bděte!

Pak je třeba zmínit ještě Gajdovu snahu dostat se nahoru třeba i za pomoci lží. Připomínám začátek jeho závratné vojenské kariéry, včetně přivlastnění si titulu lékař. Anebo Kobsinkův puč. Či nabídku na spolupráci generálovi Gablenzovi těsně po 15. březnu. Atd.

Také po Listopadu bychom našli podobné příklady důstojníků, kteří předlistopadovou přísahu pro svoji kariéru rychle zaměnili za jinou vytvořenou pro zcela protichůdnou ideologii. Pokud jde o Gajdu, příkladem budiž přechod ke Kolčakovi. I pokud jde o dnešek, bych mohl nabídnout jména.

Gajda je pro mne příkladem toho, jak malý český člověk skrývající se přechodně za demokratické fráze, mající chorobné ego, může být nebezpečím pro společnost. Bojím se, že takových je v dnešní době nemálo a dostává se jim slovo.

Jaroslav Kojzar