První des Grieux

Znali jsme se. Nikoli tak, jak se zná divák filmu či návštěvník divadla s hercem na plátně nebo na scéně. Bydlel totiž za rohem od nás a já měl štěstí, že při jakési příležitosti jsem k němu jednou přišel. Tehdy jako mladý předseda Uliční organizace KSČ a poslanec Okresního národního výboru. Měl jsem štěstí, rozhovořil se o divadle a pak o tom, jak život šel. Občas jsem se u nich zastavoval, to pak pokračoval ve svých vzpomínáních, když jsem ho trochu cíleně podnítil otázkami, které mě zajímaly. Dokonce jednou, při nějaké zvlášť slavnostní příležitosti, mě pozval na večeři až na Strahov, odkud jsme viděli celou Prahu. On přišel se svou ženou bývalou tanečnicí Mariannou Fischlovou. Také já jsem byl ve dvou. Byl to nádherný večer, na jedné straně město se svými světly pod námi, na druhé oni se svými vzpomínkami na své lásky – Brno, na Osvobozené i na Déčko E. F. Buriana. Jen létům války se snažili manželé Šmeralovi vyhnout… My jsme spíše zdvořile poslouchali a nechali se unést velmi sugestivním hlasem především Vladimíra…

Sugestivní hlas. Kvůli němu prý Vítězslav Nezval napsal roli rytíře de Grieux ve veršované Manon. Kdo by ho však neznal z filmu W+V Svět patří nám, nebo z role inkvizitora Bobliga v Kladivu na čarodějnice, či třeba z filmu natočeného podle Karla Čapka Čintamani a podvodník? Anebo v titulní roli Kachyňova filmu Směšný pán? Přiznávám, že jen vyjmenovat filmy, v nichž hrál, by bylo příliš dlouhé. A jeho divadelní role? Ty v Osvobozeném, u E. F. Buriana, v poválečném Vesnickém divadle a zvláště pak v Divadle Na Vinohradech, kde strávil většinu svého poválečného divadelního života, kam to ze svého bytu měl nejvýše pět minut? I to by předpokládalo dlouhý seznam. Málokterý herec by se mohl pochlubit takovým množstvím rolí, z nichž řada byla těch nosných.

Byl jsem na mnoha jeho inscenacích. Vždy mě upoutal jeho hlas. Vetřel se do mého mozku tak, že bych ho těžko někdy mohl nahradit v některé z jeho rolí někým jiným. Viděl jsem jeho Cyrana z Bergeracu a srovnával jeho »nosatce« s Jaromírem Hanzlíkem, viděl jsem jeho starého knížete v inscenaci Vojna a mír. Neviděl jsem jeho Klokana v Rubu a líc, jeho Šaška v Chvále bláznovství, ani Mortimera v Marii Stuartovně. Škoda, ale jeho hlas bych, pokud by zmíněné hry byly natočeny, v každém případě poznal.

On, kluk z velmi chudé moravské dědiny, se vlastní pílí dokázal propracovat až k mistrům. Talent měl už v raném dětství, kdy v rodné obci za hrst hrozinek či bonbonů předváděl dědinské pantáty. Měl se však stát elektrotechnikem, ale táhlo ho to k divadlu. Proto souběžně s posledním ročníkem Vyšší elektrotechnické začal studovat na konzervatoři. Talent zvítězil a Vladimír Šmeral se stal hercem. Napřed Zemského divadla v Brně a pak, po seznámení s E. F. Burianem a Vítězslavem Nezvalem, se stává zakládajícím členem jeho Déčka. Tady si zahrál Benjamina v Nezvalově Milencích v kiosku, aby na rok přeskočil do Osvobozeného a pak zpět k Burianovi. Hrál tehdy Mackienzieho v Brechtově Žebrácké opeře, v Dykově hře Krysař.

Přišla však válka. Protižidovské zákony. Dostal na výběr, buď se rozvede se ženou, anebo ho čeká pracovní tábor. Vybral si druhé. Žena byla stejně poslána do koncentračního tábora a on do toho pracovního u Wroclavi. Tady se setkal s přítelem Alfrédem Radokem.

Dnes se na každém pro socialismus angažovaném herci hledá »smítko« nebo dokonce »břevno« v životopise. Také na Vladimíru Šmeralovi se hledalo. Měl mít údajně poměr s Adinou Mandlovou a dokonce ji přivést i do jiného stavu. Potvrdit či vyvrátit to lze jen těžko. Ani jeden z nich už nežije a Vladimír Šmeral se o něčem podobném nikdy nezmínil. Vše se opírá o to, že se Šmeral po dramatickém útěku z tábora nějaký čas skrýval u Adiny, kterou znal z Městských divadel. Když se po válce šetřil její »případ«, měl se k ní vyjádřit pozitivně. Později prý však svůj názor změnil, ale nevzniklo toto tvrzení proto, že byl předsedou Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby? Za vinu se mu klade i to, že podepsal manifest umělců, v němž se naprostá většina uměleckých tvůrců v únoru postavila za Gottwalda. Jenže málokterý umělec byl tehdy na straně těch, co podepsali demisi. Sice jde o malé »smítko«, ale bez něj by komunista Vladimír Šmeral, národní umělec, vyšel příliš pozitivně. A to se přece nesmí stát.

A proč právě o Vladimíru Šmeralovi dnes píši? Protože je tomu právě sto dvacet let, co se v malé vesničce nedaleko Brna narodil.

Jaroslav Kojzar