Určitě má většina z vás podobnou zkušenost – prostě máte doma něco absolutně zbytečného, co naprosto k ničemu nepotřebujete, navíc vám to zbytečně zabírá místo a vy ne a ne to vyhodit. Chodíte kolem toho denně, denně vás to nějakým způsobem vytáčí, utíráte z toho prach, ale zbavit se té věci prostě neumíte. Třeba jste si odkudsi jako dárek přivezli nějaký hnusný, kýčovitý suvenýr, který vám v bytě trčí jako pěst na oko, vůbec se tam nehodí, ale vy s ním máte spojené vzpomínky třeba na hezkou dovolenou, byť na druhou stranu ten kýč nemá s tou dovolenou, resp. s tím, že byla hezká, pranic společného. A když ho schováte do skříně nebo do šuplíku, bude vám i tam překážet…
Jednoho takového kýče se teď chce zbavit opozice v Poslanecké sněmovně. Kýče dokonce na nejvyšším sněmovním postu. Budu si protiřečit, ale já bych to nedělal. Kvůli těm výše popsaným vzpomínkám (a nejen kvůli nim) – třeba na svetry, na Tchaj-wan a vlastně na všechno, co tahle zbytečnost v lidském hávu za dobu svého působení na onom postu, z něhož ji nyní chtějí skácet, vykonala, řekla, napsala…
Já mám s ní spojený jeden ranní rituál – udělám si kafe (jako správný novinář samozřejmě turka), zapnu počítač a hned jako první najedu na její Twitter. Škoda jen, že tyhle sociální vymoženosti nebyly v čase, kdy Jaroslav Dietl psal jeden skvost za druhým – jistě by jich stvořil mnohem více, byv inspirován těmito twitterovými perlami. Možná bychom dodnes nehltali na kraji města Nemocnici, ale Ochablost ducha na kraji propasti – rovněž z nemocničního prostředí, akorát děj by se místo na chirurgii odehrával v přísně uzavřeném pavilónu psychiatrické léčebny.
Zrovna dneska ráno… vypráví o jakési debatě se ženami, jak se posouvat k moderní společnosti a kolik že inspirací si odnesla do Sněmovny. Kmoch by nesložil takový pochod, jako ona tenhle myšlenkový. Ta by rozpochodovala i beznohé, kdyby přišlo na věc…
Prosím vás, Andreji Babiši a Tomio Okamuro, neodvolávejte ji. Jsem sice pouhý řadový človíček bez vlivu, ale platím poctivě daně i zdravotní a sociální – neberte mně tuhle jedinou radost, když už jste mi vzali skoro všechno ostatní. Já vím, že je zbytečnost, že se na ni práší a kdo z ní má to svinstvo pořád oprašovat (prý o tohle pečuje ten traktorista, že ji oprašuje – díky mu…), že nevkusem kazí interiér Sněmovny, že ji vlastně nikdo k ničemu nepotřebuje, že by překážela ve skříni i v šuplíku, ale pro mě je ona právě tím nenahraditelným symbolem zážitků. Doslova hromady zážitků. Původně jsem ji pochopitelně nechtěl, ale dostal jsem ji. Ten hnusný kýč, tu pěst na oko. Jenže z nechtěného dárku se postupně stal už neodmyslitelný ranní rituál, bez kterého prostě nenastartuji nový den.
Ona je totiž přímým důkazem toho, že i okamžitě po ránu člověk může být, a také je, pravidelně den co den nadržený, aniž by jakkoli obtěžoval svého protějška, jenž tuhle emoci momentálně zrovna sdílet nemusí…
Pavel Votruba
Takovou věc dám do tomboly.