Diskuse kolem možnosti hlasovat každému o všem mně nabídla téma: Jsou jenom politici moudří, anebo jejich moudrost má jiný »raison d’être«? Protože politici bývají vybíráni z členských základen či sympatizantů kandidujících stran anebo hnutí a tudíž nikoli proto, že jsou moudřejší než druzí. Varianta moudrost mě jako zdůvodnění nesedí, zvláště když jsem si dosadil k oné moudrosti některá jména z parlamentu fialovského období. Nevěřím totiž, že kandidát, jenž byl zvolen, se v okamžiku svého zvolení rázem stal inteligentem s kvocientem hodným Einsteina a ví to, co my druzí nevíme. Takže moudrost není v tomto případě důvodem.
Proč tedy o některých tématech nesmíme hlasovat všichni? Pamatuji, jak na konci devadesátek, v době, kdy jsme jednali o našem vstupu do NATO, se kdosi ptal známého politika, myslím, že šlo o Václava Bendu, proč se o tomto aktu nezorganizuje referendum? Ještě v plné paměti byl totiž slib Václava Havla, že do žádného vojenského paktu už nepůjdeme. Odpověděl, že lidé nejsou schopni pochopit význam takového rozhodnutí, že jen politici mají potřebný rozhled. Už tehdy jsem pochopil, že ten, kdo se stane politikem, je okamžitě všeznalý, ví, co je správné a že je jedině schopný rozhodovat za druhé. Na otázku, k čemu jsou voliči, jsem si mohl odpovědět bez mrknutí oka: jen aby volili a pokud možno ty, které vybere propaganda šířená mainstreamovými médii řízenými jejich majiteli. Pak, po jejich zvolení, už voliči musí plnit jen to, co schválí ti nejschopnější, nejmoudřejší, nejinformovanější, nejhezčí, no prostě nej… Proto jsme se ani ke vstupu do NATO, my voliči, neměli právo vyjádřit. Stačil lednový podpis (1999) Václava Havla, ano, toho, jenž sliboval, že do žádného paktu už nepůjdeme, a o dva měsíce později jsme v Alianci byli. To už nám nad hlavami létala naťácká letadla, která bombardovala Srbsko. K tomu jsme už NE říci nemohli.
Dnes jsou některé strany ostrakizovány proto, že by chtěly vyvolat referenda také o otázkách našeho tzv. ukotvení. Tedy i ke členství či ke změnám v EU a NATO. Změnily se totiž podmínky, za nichž jsme se stali členy, jak EU, tak Severoatlantického paktu. Brusel vládne podle Lisabonské smlouvy, NATO své vojáky a výzbroj posílá mimo hranice členských zemí a neřeší vše jednáním, jak je psáno ve Washingtonské smlouvě. Jenže reakce je jednoznačná. Prý rozhodující politické subjekty žádné lidové hlasovaní na taková témata nepřipustí – tak jednohlasně jsme slyšeli z úst koaličních představitelů a vyhrkl to při jedné z diskusí i Karel Havlíček z ANO. Při tom »Plebiscit je typ lidového hlasování (přímé demokracie), kde se obyvatelé vyjadřují k zásadním otázkám, jako je určení státních hranic, národní příslušnost, ale také k politickým záležitostem nebo k vyjádření důvěry politikovi« (wikipedie).
Nechat např. rozhodnout občany, zda jsou pro přechod z koruny na euro, by tedy mělo být normální, navíc, když průzkumy ukazují, že většina obyvatel naší vlasti si přeje zachovat korunu. STAN a piráti jsou však jiného názoru. Má tedy platit hlas politiků či pouze některých politických stran nebo většiny obyvatel naší země? U případných hlasování o odchodu z NATO či EU je tomu jinak. Průzkumy ukázaly, že si to většina občanů nepřeje. Takové hlasování by tedy ztrácelo svůj smysl. Přesto se politici, kteří se dostali k moci, stavějí proti případnému referendu. Proč? Protože se bojí, že by se lidé třeba z důvodů neuváženého Green Dealu, migračního paktu či plánované uhlíkové dani, která prudce zdraží život nás všech, postavili za ukončení členství v Unii a po zvážení důsledků a nesmyslnosti pětiprocentního zbrojení odmítli i NATO. O vystoupení tedy prvořadě nejde, ale o změny podmínek, za nichž jsme se stali členy obou organizací, a k těm by lidé měli vyslovit své ANO nebo NE.
Strach je tedy motivem odmítnutí. Strach o své vlastní postavení. Strach před Bruselem a s ním související svázanost politiků se špičkami obou organizací. Co kdyby totiž… Na nich jsou politici vítězných stran závislí, a s nimi ti, kteří je vyslali do funkcí. O Česko nejde. To je jen prostředek, který je dovedl k moci. Stačí překonat jediný bod – volby, a už se lze dohadovat o vládnutí. Bez možnosti do toho mluvit či dokonce zasáhnout do praxe vládnutí ze strany těch, co je zvolili. Proto se současní politici dosavadních koaličních stran a jak se ukázalo, i představitelé ANO, nebojí čehokoli a rozvíjejí se akce Dozimetr, Čapí hnízdo, bitcoiny, aktovky s penězi z kampeličky a uplácení managementů nemocnic a nebojí se vlastně ani průšvihů typu nový stavební zákon.
Takže suma sumárum: o moudrosti politiků nemůže být řeč.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.