Proč se bojím úmyslně založeného »požáru«?

Oheň má prý »očistný význam«. Předchozí staletí však ukázala, že může být také rozbuškou, která vyvolá zlovůli, vraždění a likvidaci celých národů, společenství či »jenom« odpůrců. Už vůbec nejde o »očistu«, kterou podle Bible způsobil Bůh. Jak se píše v knize Genesis, obyvatelé biblické Sodomy a Gomory se dopouštěli mnoha hříchů a přestali věřit v Pána. Proto museli zahynout ve smrtonosném »očistném« požáru. Jen Lot se svou rodinou, jako jediní dbalí Hospodinových přikázání, mohli být vyvedeni. Stálo to sice Lotovu ženu život, ale to je jiná kapitola. Víc takových míst, kdy oheň spálil všechno a předcházelo mu či následovalo vraždění, bychom našli v Bibli. Také Římané se chovali stejně. Stačí si připomenout osud Jeruzaléma v tzv. Židovských válkách. Císařové Vespasianus a Titus v šedesátých letech a roku 70 n. l. nebyli z tohoto pohledu žádní břídilové. Zmínit bych měl středověk. Úmyslně založené požáry, které vyháněly Židy z jejich ghett a byly také spojeny s vražděním. Dokonce často také s vyháněním celého společenství ze země.

Dost však dávné historie, té učitelky národů. Lidé jsou nepoučitelní, proto se tak často různé události opakují. Dnes je 27. únor roku 2023. Proč se zamýšlet nad minulými požáry, které měly být »očistným ohněm« nebo jen signálem k odstranění odpůrců? Už císař Nero, když, jak se traduje, nechal zapálit Řím, »očistný oheň« použil proto, aby se vypořádal s křesťany (19. červenec roku 64 n. l.). Podobná myšlenka napadla okamžitě po lednovém uchopení moci také nacisty v Německu. A jsme znovu u data 27. únor, tedy před devadesáti lety. Tenkrát nešlo zatím ještě o Židy, ti měli přijít »na řadu« později, ale o komunisty. Nebyli by to ovšem ani nacisté, kdyby se tak nestalo po činu, jenž ohromil nejen německý národ, ale i celý svět.

Onoho 27. února vzplála budova Říšského sněmu, v němž zatím svou poslaneckou lavicí nepřevládali nacisté. Byli tam také komunisté, sociální demokraté, centristé, demokraté všeho druhu, prostě odpůrci černo a hnědokošiláčů. Největšími nepřáteli z nich byli však přece jen komunisté. Ty bylo nutné před blížícími se volbami zdecimovat. A tak snad v kruhu nacistického pruského ministerského předsedy a říšského ministra Hermanna Göringa vznikl plán, jenž měl po svém uskutečnění vyvolat takový ohlas ve světě, jako kdyby vybuchla nová sopka Krakatoa.

Odpoledne, shodou okolností bylo pondělí, jako je tomu dnes, prý překvapil německou policii a kancléře Adolfa Hitlera sedícího právě u večeře s významnými návštěvníky požár. Na několika místech Říšského sněmu hořel oheň. Jen jediný »žhář« byl na místě zadržen – nizozemský občan, člen komunistické strany ve své zemi, Marinus van der Lubbe. Tak mu hlásila policie. Byl zřejmě pod drogami, nevěděl po zadržení, oč jde. Přesto byli v krátké době zatčeni a obviněni ze spoluúčasti na založení požáru tři bulharští komunisté (Dimitrov, Popov, Tanev) a německý poslanec za KSN Ernst Torgler a s nimi celé komunistické hnutí.

Následovalo velké zatýkání, zřizování prvních koncentračních táborů, zákaz komunistických novin a časopisů a všech komunistických aktivit. Tehdy byl zatčen i předseda komunistů Ernst Thälmann. Později stejný osud čekal sociální demokraty a všechny ty, kteří se hlásili k demokratickému systému.

Proces, který se konal v Lipsku, měl jednoznačně dokázat zavinění komunisty a jejich pokus o převrat. Obžalovaným byli přiděleni obhájci ex offo. Georgi Dimitrov ho však odmítl a začal se hájit sám. To nacistům vyhovovalo. Domnívali se, že profesionální soudci si budou s takovým obžalovaným vědět rady a když k tomu ještě budou vypovídat někteří nacističtí pohlaváři, je výsledek předem jasný. Proto dokonce souhlasili s odvysíláním procesu rádiem (21. 9.-23. 12. 1933). Jenže Dimitrov se ukázal jako tvrdý odpůrce. Sice měl do jisté míry potíže s němčinou, ale ty dokázal dohnat logikou a klidem. Svými otázkami dokonce zcela »vykolejil« Göringa. Ani Goebbels proti němu neuspěl. Výsledek soudního jednání pro nacisty nedopadl dobře. Kromě Lubbeho museli být ostatní pro nedostatek důkazů osvobozeni. Pro nacisty to sice byla blamáž, ale svůj cíl si splnili. Komunistická strana Německa byla zakázána a její představitelé a stovky dalších funkcionářů se většinou ocitli v koncentračních táborech.

Jak dopadly hlavní postavy procesu? Bulharští komunisté byli v krátké době odesláni do Sovětského svazu, kde zůstali až do osvobození své vlasti. Stali se totiž po vyhlášení osvobozujícího rozsudku jeho občany. Poslanec Torgler byl odvezen do tzv. ochranné vazby, kde ho zlomili a později jako sociální poradce přijel do Prahy s Heydrichem. Psychicky narušený van der Lubbe, jako jediný odsouzený, byl 10. ledna 1934 popraven. Váhavě, na žádost jeho bratra, byl pak západoněmeckými soudy rehabilitován. Stalo se to v roce 1967.

Podle tvrzení, jež si lze přečíst v režimní wikipedii, se však údajně »historici« na tom, že měl podíl na požáru, shodují. Jména pro jistotu uvedena nejsou.

Již ve třicátých letech bylo ovšem jasné, že všechno bylo jinak, že nacisté připravili světu jen divadlo a Lubba zneužili jako tragického herce. Studii o tom napsal český novinář, komunista, Otto Katz (André Simone) ad. Říšský sněm začal hořet údajně souběžně na několika místech. Van der Lubbe se dovnitř prázdné budovy – tedy bez ostrahy – měl dostat oknem jedné z místností. Vlézt sem, byť jen s jedním kanistrem hořlaviny, by byl ovšem nadlidský úkol. Zapálit oheň najednou na několika místech nesmysl. Jeho plán požárem povzbudit komunistické hnutí ke světové revoluci, jak tvrdili nacisté, byla absolutní konstrukce. Jen nenormální člověk by takový záměr chtěl uskutečnit. To jediné má své ratio. Van der Lubbe skutečně nenormální byl. Na to, aby však sehnal takové množství benzinu, aby způsobil takový požár, jenž pak profesionálové zdolávali několik hodin, však neměl a ani mít nemohl. »Sám voják v poli« nemohl nic podobného uskutečnit. Nikdy se nenašel ani náznak toho, že by s ním někdo, pokud bychom věřili, že šlo o organizovanou akci, do ní šel. Proto nacisté po jeho popravě celý případ odložili ad acta. Ostatně splnil svůj účel. Komunisty, sociální demokraty a další odpůrce Hitlera mocensky zlikvidovali a vracet se k pochybné zámince pro ně nemělo smysl.

Když tak o tom přemýšlím, musím přiznat, že se také dnes bojím nějaké provokace. Pravicová moc tentokrát nemíří jen na komunisty, tedy na výklad historie, ale na všechny, kteří se jí postavili na odpor, aby mohla plnit své další cíle. Nepochybuji o tom, že dříve či později se pokusí vypořádat se svými odpůrci. Bude při tom dozajista užívat hesel o ohrožení demokracie a svobody. Na nic jiného totiž, když »pravda a láska« nezabraly, nemá.

Bojím se úmyslně založeného »požáru«, který by mohl postihnout i naši vlast a spálit či popálit nás všechny. Proto by se celá opozice měla sjednotit, stejně jako to udělala pravice před posledními parlamentními volbami, a v takové akci jí zabránit. V jednotě je totiž síla. V rozdrobenosti jen slabost.

Jaroslav Kojzar