Vážený pane prezidente,
vždycky jsem se Vás zastával a respektoval jako toho svého prezidenta. Dnes s Vámi již jen soucítím. Nikoli kvůli Vašemu zdraví, ale kvůli Vaší hlavě. Od loňských parlamentních voleb to jde s Vašimi názory z kopce. Prvně a výrazněji jsem si toho všiml, když jste Lipavského jmenoval ministrem zahraničí. Pak jste šmahem odsoudil Rusko, z Vašich úst slovy nevídanými.
U Vás si jsem, pane prezidenta, jist jednou věcí – že kdyby Vám nesloužilo už vůbec nic, hlava Vám vždycky pojede na sto procent. V neděli 3. července Vás vidím u Tománkové na Primě, jak vyprávíte, že nového ministra školství, k němuž máte zřejmé výhrady, schvalujete jen kvůli Fialovi, abyste mu (Fialovi) nepřidělával další starosti, kterých má v souvislosti s předsednictvím ČR Evropské unii již tak nadbytek.
Upřímně řečeno, nepoznávám Vás, pane prezidente. Máte tohle v závěru Vašeho funkčního období zapotřebí: Takhle sám sebe degradovat v očích těch, kteří Vás volili právě kvůli Vašim radikální názorům, od nichž jste se nenechával odrazovat a ustál jste bezpočet nátlakových situací, v nichž jste se moc komfortně určitě necítil? Kam se poděl náš »svůj« Miloš? »Svůj« za každých okolností?
Kdo na Vás, pane Miloši Zemane, v čase loňských podzimních voleb, zaklekl? A proč? Někdo Vás vydírá za něco, o čem my, obyčejní smrtelníci, nemáme ani potuchy, nebo jste na stará kolena už neustál onen drtivý tlak ze strany globalistů?
Vy, pane prezidente, přece velmi dobře musíte vědět, o co a proč se na Ukrajině hraje – přesto plivete kupř. zrovna na již zmiňované Rusko tak jedovaté sliny, že prostě nemohou být Vaše. Tomu jednoduše nevěřím. Nevěřím tomu, že člověk Vašeho formátu, Vašeho obdivuhodného rozhledu, začne najednou hovořit rusobijskou rétorikou Fialy, Lipavského, Černochové, Zelenského, Scholze, Macrona, Čaputové atd., atd..
Vážený pane prezidente, Miloši Zemane.
V mých očích jste selhal v době, kdy Vás český národ potřeboval ze všeho nejvíce. Kdy potřeboval takříkajíc předválečného Miloše Zemana. Pevného, neústupného, jasně vyhraněného. Pravda, po 24. únoru jste také ostře vyhraněný. Akorát se kloníte na opačnou stranu, což je odklon v tak krátkém čase, jak sám třeba uznáte, navýsost podezřelý.
Víte, pane prezidente, někdy bych se rád jen tak pro sebe a ze zájmu dozvěděl, proč jste na sklonku svého prezidentského mandátu zradil nejen tuto zemi, ale především sám sebe.
Pavel Votruba