Jsme na Náměstí Winstona Churchilla v Praze, u sochy britského válečného premiéra. Podle některých to byl jeden z největších státníků 20. století. Asi ano, bereme-li za základ 2. světovou válku. Jenže nebyla jen ona, i když právě za to, že se dokázal v určité době postavit do čela britského odporu proti hitlerovskému Německu, mu bezesporu patří poklona. Dnes je tomu právě sto padesát let, co se v zámku Blenheim Winston Churchill, vnuk 7. vévody z Marlborough, syn ministra a politika královny Viktorie, narodil. Jistě také u nás se najdou lidé, kteří k jeho pražskému památníku přinesou věnce nebo alespoň skrovnou kytku.
Přiznávám, že nebudu mezi nimi, i když za jeho válečnou tvrdohlavost si zmíněnou poklonu zaslouží. Režimní propagandisté však jistě napíší své oslavné články. Ona však nebyla jen ta 2. světová. Byla i Burská válka, válka proti paštunským kmenům v Indii, boje v Súdánu (Mahdího povstání), kdy i on bránil britské koloniální impérium a vyznamenal se. Bylo také špatné naplánování vylodění v Gallipoli, jež znamenalo zbytečnou smrt mnoha britských vojáků, a z jeho osobního rozhodnutí politicky motivované bombardování Drážďan v únoru 1945, které zničilo neozbrojené město plné utečenců odevšad. Počet mrtvých překročil číslo dvaceti pěti tisíc. V této operaci byla vybombardována i Praha a mrtvých bylo přes sedm set.
A ještě něco. S jeho fultonským projevem z 5. března 1946 je spojován začátek studené války.
Dnešní komentáře budou ovšem zaměřeny na úspěchy Churchillovy vlády, na to, jak jedině Anglie dokázala po určitý čas čelit nacistické rozpínavosti. Nebude se ovšem mluvit o dvou momentech, které jsou spojeny s Winstonem Churchillem a jež ukazují jinou tvář hrdiny z památníkustojícího před Vysokou školou ekonomickou v Praze. Proto dovolte, abych se o nich zmínil já…
x Začnu citací. Jde o deklaraci o osvobozené Evropě, jíž v Jaltě projednávala kromě dalších dokumentů Velká trojka… »Churchill podotkne, že s deklarací souhlasí, ovšem s výhradou, že zásada sebeurčení národů, stanovená v Atlantické chartě, se nevztahuje na britské impérium…« (Stanislav Budín: Operace Argonauti)…
Současná wikipedie jde ještě dál. Dovoluje si nám dokonce sdělit, že je »také vnímán jako kontroverzní osobnost, obhájce imperialismu a rasismu…«. V Anglii byly dokonce v době nedávného vzedmutí vlny antirasismu snahy o stržení jeho pomníků. Tradicionalismus Angličanů však zvítězil. Pomníky zůstaly, jen jeho kult utrpěl vážný šrám. Proč však u nás namísto pomníku Zápotockého, který patřil před budovu odborů, byl vztyčen památník Churchilla, jehož osoba nemá nic společného s odbory, naopak je potíral, a ani se studiem ekonomie?
Je pravdou, že byl rasista? Asi ano. Vždyť patřil mezi ty, kteří krvavě pacifikovali paštunské a súdánské vzbouřence a vyznamenal se jako důstojník. Psal o tom ve svých knihách Příběh malakandského sboru (byl vydána česky) a Říční válka (kniha nebyla přeložena). Nikdy neuznal místní snahy po alespoň kousku samostatnosti pro zotročené národy. Nebyl jediný, ale jediný vytrval až do konce svých dnů ve zmíněném názoru. Proti jeho vůli britský parlament schválil samostatnost Indie. To ovšem vládli labouristé a jeho znovuvstoupení na vládní scénu už to nedokázalo zvrátit, ba ani zbrzdit dekolonizační snahy poválečného světa.
Churchill prohrál. I jeho koncepce, kterou dál měl prosazovat jemu blízký Antony Eden. Pokus zabránit znárodnění Suezského průplavu, rok po Churchillově abdikaci, znamenal konec světovládnosti londýnské City, i když se občas různí britští premiéři pokoušejí výrazně zasahovat do dění ve světě a podepsali se na mnohých válkách či podrazech.
Námitku, že nebýt Anglie, pak by nemohla vzniknout ani londýnská Benešova vláda, chápu. Nemohla. Tedy v Londýně. Vývoj by šel jinudy, kdyby tomu tak nebylo, ale zabránit se mu nedalo. Účast Čechoslováků na obraně britských ostrovů byl však přínosný i pro samotné Brity. Dokonce velmi přínosný. Naši letci byli velmi významnou pomocí v boji proti luftwaffe a později při letecké válce nad Německem. Naše pozemní jednotky ubránily Tobruk a měly svou důležitou úlohu v závěrečné části války u Dunquerq. I když bránili Anglii, tak nakonec letadla, zbraně, uniformy, stravu, ubytování v kasárnách, což bylo součástí jednotné britské obrany, jsme museli zaplatit ve zlatě. Prý šlo o půjčku. Na vojáky i na apanáž vládních orgánů. Při tom naše zlato deponované u Britů bylo vydáno nacistům. S britským souhlasem. Proti logice věci. Potomci Churchilla se nám tak svým požadavkem zaplatit odměnili za nezištnou službu, která napomáhala Británii vydržet. U toho už Churchill nebyl, rozhodnutí vydat naše měnové zlato se uskutečnilo v době, kdy přebíral premiérskou funkci a půjčka našim orgánům v Londýně či souhlas se zapojením našich vojáků do obrany Anglie byl vydán v době jeho vlády.
x Jak píše ve své vzpomínkové knize Byl jsem na západní frontě Daniil Kraminov, jenž jako zpravodaj TASS v uniformě britského kapitána byl i v Dönitzově Flensburgu, Britové na rozdíl od Rudé armády a Američanů shromáždili zajatce do táborů, kde se pohybovali v nacistických uniformách s distinkcemi a kde byla zachována hodnostní podřízenost, přičemž jejich zbraně a munice byly uloženy pečlivě ve skladech k dalšímu použití. Šlo o součást operace Unthinkable (Nemyslitelné), jíž britský generální štáb připravoval na příkaz samotného Winstona Churchilla. Byla dokonce utajena před Eisenhowerem, americkými a dalšími spojenci. Podle ní měli západní spojenci 1. července za spolupráce s německými jednotkami napadnout vyčerpanou Rudou armádu a konečně zlikvidovat Sovětský svaz. Sovětská rozvědka se však o plánu dozvěděla včas a vojska byla rychle přeskupena do obranných pozic, s nimiž plán nepočítal. Dokonce ani s tím, že ho americké vojenské velení odmítne. Churchill musel kapitulovat a tím také skončila Dönitzova pohitlerovská německá vláda a Německo konečně mohlo být demilitarizováno. Na veřejnost se informace o tom dostala v roce 1952 prostřednictvím knihy oxfordského historika Davida Reynoldse From World War to Cold War, jež je dostupná dokonce online. To však již studená válka vypukla v plné síle a na obou stranách, včetně Spojených států, bylo postiženo desetitisíce lidí a dokonce byli i mrtví.Také to se ostatně lze dnes dozvědět z režimní wikipedie.
Pokud by se v onom červenci 1945, kdy už byla k dispozici atomová bomba, ona operace uskutečnila a 3. světová válka tentokrát i s použitím atomových zbraní by v Evropě začala, zůstali bychom ušetřeni? Prosím, odpovězte si. Proč tedy slavit narozeniny člověka, který chtěl zavést svět do další hrůzy jen pro svou patologickou nenávist?
Nepřipadá vám to poněkud blízké době, v níž žijeme? Britové měli po Churchillovi svého Edena, Tatcherovou, Blaira, jak píše Ian Cobain ve své The History Thieves, a před nedávnem i Johnsona, dnes Keira Starmera, kteří rozpoutávali nebo napomáhali rozpoutávat ve jménu postkoloniálních zájmů Velké Británie války a je tomu tak podnes. Žádné svaté cíle. Jen touha po zisku, surovinách a dalších odbytištích. Tak tomu bylo po staletí. Tady je původ vysoké britské životní úrovně. Jenže my jsme neměli kolonie, netoužili jsme nikdy po světovém válečnickém prvenství. Až nyní je tomu jinak. Proto se socha Winstona Churchilla ocitla i v Praze.
Já osobně k ní kytičku nepoložím.
Jaroslav Kojzar
Za Churchillem za dobu jeho života a jeho působení v politice zůstaly miliony mrtvých. Churchill je obyčejný britský válečný zločinec, který zůstal nepotrestán. Kapitalismus si tyto zločince hýčká a oslavuje je.