Občas se dívám na vědomostní soutěže na některé z televizí. Zjistil jsem, že snad nejvíce naděje na úspěch mají ti, co znají americké filmy, hollywoodské herce či složení moderních hudebních skupin a jména jejich frontmanů. Ti bývají v nebývalém počtu součástí otázek. Mladá generace je ovšem zná. Odpovídá převážně dobře. Ostatní jejich znalosti, zvláště z historie, jsou většinou bídné.
Tato myšlenka mě napadla v souvislosti se dvěma jmény. Těžko by je, především příslušníci mladších generací, hledali v paměti. Ve škole se o nich neučí, ve vědomostních soutěžích se s jejich jmény nesetkáte. Důležitější jsou děti Brada Pitta, název poslední desky třeba britské kapely Coldplay anebo který film získal Oscara před pěti lety. A při tom takoví, jako byli ti dva, o nichž se chci dnes zmínit, umožnili, aby mohl někdo vůbec vyslovit otázku po dětech Brada Pitta.
Ten první, který se právě před dvěma sty šedesáti lety narodil, byl Karel Václav Ignác Thám. Starší bratr Václava, jehož známe z geniálního seriálu F. L. Věk natočeného v minulém režimu. Karla Tháma však neznáme. Nemáme vědět, že byl stejně významný jako jeho bratr. Pocházel z rodiny kuchaře, přesvědčeného Čecha. Vystudoval filozofii, dokonce s doktorátem. Našel si místo v Národní veřejné knihovně, aby se po čase díky své znalosti nejen jazyka českého a němčiny, ale i francouzštiny a angličtiny, pokoušel získat kantorské místo. Podařilo se mu to až v Brně (učitel češtiny) a později na malostranském gymnáziu. Ani tady mu úřady neumožnily najít trochu klidu. Svým češstvím je dráždil. Proto mu nedaly pokoj a také tato místa musel brzy opustit. S bratrem redigovali Schönfeldské c. k. pražské noviny, sám napsal řadu česky psaných knížek.
Zemřel v roce 1816 v naprosté chudobě na tehdejší nemoc mnoha našich buditelů – na tuberkulózu, tedy na chudobu. Protože nebylo čím zaplatit ani jeho pohřeb, mělo být tělo vyvezeno v pytli a pohřbeno v hromadném hrobě chudých. Zabránil tomu Josef Dobrovský a zajistil mu slušný pohřeb.
Karel Thám po sobě zanechal několik knih, které byly prodávány v Krameriově Expedici. Především však Deutsch-böhmisches National lexikon a jehopozdější »příhodný vejběrek« vycházející z Veleslavína a dokonce básnickou sbírku vytvořenou společně s bratrem Václavem. Překládal z němčiny, franštiny a dokonce z angličtiny i Shakespeara.
Tím druhým, jehož výročí narození si právě dnes připomínáme, je Jan Jindřich Marek. Od té doby uplynulo sto dvacet let. Učitelův syn, student filozofie, nakonec rodinou – otcem, donucen státi se knězem, protože rodina neměla prostředky udržet ho na studiích. Následovaly fary v Plasích, Kozojedech, Kralovicích. Stýkal se s vlastenecky orientovanými lidmi, přispíval do Květů českých, Vlastimila, Časopisu Českého muzea aj. Psal básně, texty k písním, povídky, sbíral pověsti a legendy. Znám byl pod svým literárním pseudonymem Jan z Hvězdy. O desítky let ho přečkaly povídky Mastičkář, Radomíra, Čechové v Prusích, básně Muromská korouhev, Horymírův skok, Harfenice, Slepého krále smrt atd. a zvláště pak některé díky Bedřichu Smetanovi a dalším českým hudebním skladatelům dokonce zhudebněné. Například uveďme Bedřicha Smetanu a jeho České písně upravené dokonce jako kantáta. Zhudebnění se dočkaly také jeho básně Jarní, Ranní, Večerní či Kozácký pochod.
Jsou ovšem jména dalších osobností, které zmizely v propadlišti dějin. Bez nich bychom nebyli tam, kde jsem dnes. Uvědomí si to někdy generace, kterou si vzala do parády velmi cíleně zaměřená propaganda, nemající svůj původ tady u nás doma?
Svého času Allan Dulles dostal myšlenku, jak jednou ovládnout svět. Prý Evropě a těm druhým dodáme, tedy Spojené státy, takovou kulturu, která bude velebit či ospravedlňovat násilí, popularizovat namísto skutečných hrdinů ty iluzorní, vnášet nedůvěru, nahradit vztah sexualitou, vytvářet pocit o nejšťastnější době, která je ta současná. Trvalo to dlouho, než se jeho myšlenky plně prosadily. Poté, co je doplnilo sorosovské myšlení o multikulturnosti a proplétání ras, podpořené i Billem Gatesem, předpokládající, že i Evropa bude muset snížit svou kulturní a civilizační úroveň, aby se přizpůsobila těm pomalejším a jejich zvykům, ten čas konečně nastal.
Bohužel také náš první muž ve státě zřejmě tyto názory sdílí, protože jinak by nemohl souhlasit s další ztrátou suverenity. »Kvalifikovaná většina«, angličtina vytlačující národní jazyky, multikultura, globalizace nejen ekonomická, ale také společenská a nad tím vším stát, který přinese nový světový řád a všemu bude vládnout. Tak to nějak myslel americký prezident USA Biden, když nedávno vyslovil svou »objevnou« myšlenku?
Aby se to vše ovšem mohlo skutečně naplnit, musí se jednotlivé země zbavit »balastu minulosti«. V našem případě i úcty k těm, kteří pozvedli náš národ z popela. Tedy i k takovým, jako byli dnešní naši jubilanti.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.