Proč Hnutí 26. července?

Tehdy, onoho 26. července roku 1953, šlo, jak jsme si v Česku mysleli, o jednu z řady revolučních akcí, které skončí buď vítězstvím, nebo porážkou, a dál nebude nic. Ani vzpoura nebyla v Jižní Americe totiž nic mimořádného. Bylo jich snad na stovky. Puč za pučem měnil vlády, generál nahrazovat v čele států jiného generála anebo dokonce, což bývalo výjimečné, demokraticky zvoleného prezidenta. Nebylo výjimkou, že při tom hlava státu ztratila svůj život. Tak, jak se to stalo s brazilským prezidentem s českými kořeny Kubitschekem de Oliveirou či třeba s chilským Salvatore Allendem. Tady však, v případě útoku na kasárna Moncada v kubánském městě Santiago de Cuba, o nic takového nešlo. Cílem bylo získat zbraně na další boj s diktátorem »seržantem« (»hnutí seržantů«), vlastně už generálem a prezidentem, Fulgenciem Batistou.

Zdálo se, že na pokus revolučních studentů můžeme klidně zapomenout. Jenže, tady tomu bylo jinak. Rebelové sice byli skutečně poraženi, ale brzy se ukázalo, že tomu tak, přes všechny snahy diktátorových ozbrojených sil a justice, nemělo být navždycky a že síla, která se touto akcí zrodila, na »svůj prapor« může hrdě napsat: Hnutí 26. července.

Mělo však trvat ještě řadu let, než jsme se i my, v dalekém Československu, mohli přesvědčit, že se sociální revoluce, nikoli vojenský převrat přinášející do čela země nového generála, přímo pod branami největší imperialistické mocnosti stala skutečností. Znamenalo to ovšem další léta bojů s Batistovou armádou, jenž byl zpočátku veden z neprostupných hor Sierra Maestra a který malá skupina revolucionářů postupně měnila ve skutečnou válku lidových vrstev proti dobře vyzbrojené armádě a mocnému zahraničnímu či vnitřnímu kapitálu. Ten zahraniční měl pochopitelně své centrum ve Spojených státech. Ten vnitřní ovládal peněžní toky vydřené z dělníků na cukrových a tabákových plantážích a v doutníkových či »rumových« továrnách.

Kdo vlastně byl ten Batista? Představitel »vzpoury seržantů«, který se postupně dostal až na vrchol moci. Zašpásoval si se sociálními programy, aby ty, kteří vše brali vážně, postupně posílal do svých mučíren nebo za mříže. Skončily v nich tak desetitisíce jeho odpůrců a málokdo z nich se vrátil. Batista postupně svrhl představitele státu, aby se sám stal s požehnáním USA kubánským prezidentem. Jako svých spojenců na čas využil revolučnosti studentů, aby je pak také, když dosáhl svého cíle, nechal odstraňovat ze své cesty.

Byl to krutý režim, proti němuž se tehdy mladí stoupenci »Studentské Federace« rozhodli bojovat a pod vedením Fidela Castra udělat první krok – ozbrojit se. Kde jinde, než v druhých největších kasárnách země. A je tu červenec roku 1953. Tehdy v ranních hodinách se skupina revolucionářů přesunula z farmy Siboney, kde strávili poslední noc, ke kasárnám. Byl to však nerovný boj. Vojáci měli převahu. Většina útočníků padla anebo byla ubita. Zadržený Fidel Castro byl odsouzen do vězení a teprve amnestie ho dostala na svobodu. Následoval odchod do Mexika, vytvoření nové bojové skupiny a návrat na lodi Granma na Kubu, vybudování postavení v horách Sierra Maestro a v roce 1958 tentokrát úspěšný útok na rozkládající se Batistovu moc. Ale to se už psalo jiné datum.

My doma jsme význam boje »Barbudos«, tak se revolucionáři začali pro své neoholené tváře nazývat, poznali až z knih novináře Hellera a spisovatele Stanislava Neumanna. To ovšem bylo už řadu let poté, co se skupina revolucionářů pokusila získat zbraně pro ozbrojený boj s krvavou mocí Fulgencia Batisty. Později jsme si mohli přečíst i slavnou Castrovu řeč před soudním tribunálem. To jsme však už o významu kubánské revoluce věděli mnohé a byla nám blízká svou opravdovostí a snahou pozvednout zemi mezi hrdé státy nejen Latinské a Jižní Ameriky, ale celého světa. To, co Kuba od dob útoku na kasárna Moncada a následného boje o skutečnou svobodu prožívá, nás fascinovalo. Přes embarga ze strany Spojených států, ústrky, diplomatické podpásovky, se sociálně zaměřený režim udržel a to i po smrti svého »guru« Fidela Castra a rozpadu Sovětského svazu a socialistické soustavy. S úctou se proto skláním před tím, co se revolucionářům ze země, kde téměř většina obyvatel neuměla číst a psát, podařilo udělat. Jen jako příklad: dnes jde o zemi, jejíž zdravotní systém jí může závidět celý svět.

Jaroslav Kojzar