Tvrdošíjné zapírání Bruselu a speciálně nynější Vlády ČR, že Západ Rusku nikdy žádné garance o nerozšiřování NATO o bývalé satelity SSSR neposkytl, jsou dnes a denně omílané lži. Doslova sprosté lži, poněvadž čistý opak jest pravdou.
Národní bezpečnostní archiv na Univerzitě George Washingtona onen opak zveřejnil již 12. prosince 2017 – viz překlad níže. Pokud ani tato instituce není pro nynější evropskou nacistickou sebranku dostatečně autoritativní, jednou jí to Norimberk 2 započte jako přitěžující okolnost.
Washington DC, 12. prosince 2017 – Slavné ujištění amerického ministra zahraničí Jamese Bakera »ani jeden krok na východ« o rozšiřování NATO na setkání se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem 9. února 1990 bylo součástí kaskády ujištění o sovětské bezpečnosti, kterou západní vůdci poskytli Gorbačovovi a dalším sovětským představitelům v průběhu procesu sjednocení Německa 19. dne 1990. Americké, sovětské, německé, britské a francouzské dokumenty zveřejnil Národní bezpečnostní archiv na Univerzitě George Washingtona (http://nsarchive.gwu.edu).
Dokumenty ukazují, že několik národních vůdců zvažovalo a odmítalo členství střední a východní Evropy v NATO na počátku roku 1990 a do roku 1991, že diskuse o NATO v souvislosti s jednáním o sjednocení Německa v roce 1990 nebyly vůbec úzce omezeny na status východoněmeckého území a že následné sovětské a ruské stížnosti na uvádění v omyl ohledně rozšiřování NATO byly založeny na písemných a současných telefonických zprávách na nejvyšší úrovni.
Prezident George Bush ujistil Gorbačova během summitu na Maltě v prosinci 1989, že USA nevyužijí revolucí ve východní Evropě k poškození sovětských zájmů; ale ani Bush, ani Gorbačov v té chvíli neočekávali tak brzký kolaps východního Německa nebo rychlost německého sjednocení.
První konkrétní ujištění západních vůdců o NATO začala 31. ledna 1990, kdy západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher zahájil nabídku velkým veřejným projevem v Tutzingu v Bavorsku o sjednocení Německa. Velvyslanectví USA v Bonnu informovalo Washington, že Genscher dal jasně najevo, »že změny ve východní Evropě a německý sjednocovací proces nesmějí vést k ‚porušení sovětských bezpečnostních zájmů‘. Proto by NATO mělo vyloučit rozšiřování svého území směrem na východ, tj. jeho přiblížení k sovětským hranicím.« Bonnská depeše také zaznamenala Genscherův návrh vynechat východoněmecké území mimo vojenské struktury NATO i ve sjednoceném Německu.
Závěry z Tutzingu se okamžitě staly centrem záplavy důležitých diplomatických diskusí během příštích 10 dnů v roce 1990, což vedlo k rozhodujícímu setkání 10. února 1990 v Moskvě mezi Kohlem a Gorbačovem, kdy západoněmecký vůdce v zásadě dosáhl sovětského souhlasu se sjednocením Německa v NATO, pokud se NATO nerozšíří na východ.
Rozhovory před Kohlovým ujištěním zahrnovaly explicitní diskusi o rozšíření NATO, zemích střední a východní Evropy a o tom, jak přesvědčit Sověty, aby akceptovali sjednocení. Například 6. února 1990, když se Genscher setkal s britským ministrem zahraničí Douglasem Hurdem, britský záznam ukázal, že Genscher řekl: »Rusové musí mít určitou jistotu, že pokud například polská vláda jednoho dne vystoupí z Varšavské smlouvy, druhý den nevstoupí do NATO.«
Poté, co se Baker setkal s Genscherem před diskusí se Sověty, zopakoval přesně Genscherovu formulaci na svém setkání s ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem 9. února 1990; a co je ještě důležitější, tváří v tvář Gorbačovovi.
Ne jednou, ale třikrát Baker na schůzce 9. února 1990 vyzkoušel s Gorbačovem vzorec »ani jeden krok na východ«. Souhlasil s Gorbačovovým prohlášením v reakci na ujištění, že »rozšiřování NATO je nepřijatelné«. Baker Gorbačova ujistil, že »ani prezident, ani já nehodláme získávat žádné jednostranné výhody z probíhajících procesů« a že Američané pochopili, že »nejen pro Sovětský svaz, ale i pro další evropské země je důležité mít záruky, že pokud si Spojené státy udrží svou přítomnost v Německu v rámci NATO, ani píď současné vojenské jurisdikce NATO se nerozšíří východním směrem«.
Britský ministr zahraničí Douglas Hurd posílil poselství Baker-Genscher-Kohl na svém setkání s Gorbačovem v Moskvě 11. dubna 1990, když řekl, že »Británie jasně uznala důležitost nedělat nic, co by poškodilo sovětské zájmy a důstojnost«.
Baker to řekl znovu přímo Gorbačovovi 18. května 1990 v Moskvě a dal Gorbačovovi svých »devět bodů«, které zahrnovaly transformaci NATO, posílení evropských struktur, udržení Německa bez jaderných zbraní a zohlednění sovětských bezpečnostních zájmů. Baker: »Než jsem řekl pár slov o německé otázce, chtěl jsem zdůraznit, že naše politika není zaměřena na oddělení východní Evropy od Sovětského svazu, ale dnes máme zájem vybudovat stabilní Evropu a dělat to společně s vámi.«
Francouzský vůdce Francois Mitterrand se s Američany nestýkal, právě naopak, jak dokazuje jeho sdělení Gorbačovovi v Moskvě 25. května 1990, že je »osobně pro postupnou demontáž vojenských bloků«. Mitterrand pokračoval v kaskádě ujištění, když řekl, že Západ musí »vytvořit bezpečnostní podmínky pro vás, stejně jako pro evropskou bezpečnost celkově«.
Na summitu ve Washingtonu dne 31. května 1990 Bush ujišťoval Gorbačova, že Německo v NATO nebude nikdy namířeno proti SSSR: »Věřte mi, že netlačíme Německo ke sjednocení a nejsme to my, kdo určuje tempo tohoto procesu, a samozřejmě nemáme v úmyslu, ani v našich myšlenkách, ublížit Sovětskému svazu.«
»Železná lady« se také zapojila po washingtonském summitu na své schůzce s Gorbačovem v Londýně 8. června 1990. Thatcherová předjímala kroky, které Američané (s její podporou) podniknou na začátku července 1990 během konference NATO na podporu Gorbačova s popisy transformace NATO směrem k více politické a méně vojenské alianci. Řekla Gorbačovovi: »Musíme najít způsoby, jak dát Sovětskému svazu jistotu, že jeho bezpečnost bude zajištěna… KBSE by mohla být deštníkem toho všeho a zároveň být fórem, které by přivedlo Sovětský svaz plně do diskuse o budoucnosti Evropy.«
Dokumenty ukazují, že Gorbačov souhlasil se sjednocením Německa v NATO jako výsledkem této kaskády ujištění a na základě vlastní analýzy, že budoucnost Sovětského svazu závisí na jeho integraci do Evropy, pro kterou by Německo bylo rozhodujícím aktérem. On a většina jeho spojenců věřili, že nějaká verze společného evropského domova je stále možná a rozvine se spolu s transformací NATO, aby vedla k inkluzivnějšímu a integrovanějšímu evropskému prostoru, že urovnání po studené válce bude brát v úvahu sovětské bezpečnostní zájmy.
Ještě v březnu 1991 podle deníku britského velvyslance v Moskvě britský premiér John Major osobně ujistil Gorbačova: »Nemluvíme o posilování NATO.« Když se následně sovětský ministr obrany maršál Dmitrij Jazov zeptal Majora na zájem východoevropských vůdců o členství v NATO, britský vůdce odpověděl: »Nic takového se nestane.«
Když ruští zástupci Nejvyššího sovětu přijeli v červenci 1991 do Bruselu, aby viděli NATO a setkali se s generálním tajemníkem NATO Manfredem Woernerem, Woerner řekl Rusům: »Neměli bychom dovolit (…) izolaci SSSR od evropského společenství.« Podle ruského memoranda o rozhovoru »Woerner zdůraznil, že Rada NATO a on jsou proti rozšiřování NATO (13 ze 16 členů NATO podporuje tento názor).«
Národní bezpečnostní archiv na Univerzitě George Washingtona zpracoval tyto odtajněné dokumenty pro panelovou diskuzi 10. listopadu 2017 na výroční konferenci Asociace pro slovanská, východoevropská a eurasijská studia (ASEEES) v Chicagu pod názvem »Kdo komu co slíbil při rozšiřování NATO?«
Marie Krejčíková