Když si starý kantor přečte poslední výmysl, který se rozhodli plně uplatnit v Polsku, začíná pochybovat o zdravém rozumu. Jde o zákon, jenž zakazuje ukládat dětem domácí úkoly. Důvodem, jistě pocházejícím z dílny Evropské unie, je přetěžování dětí a jako vždy »lidská práva«. Možná, řekl jsem si, polské děti jsou geniálnější než ty české, dokáží látku pochopit již ve škole, což jistě vzbuzuje naši závist. Asi by nám to mohlo být jedno, kdyby se nápadu okamžitě nechopily česky mluvící televize a nezačaly rozvíjet své nápady. Nedávno se dokonce několik tzv. odborníků vyjádřilo přes kamery. Prý to může být cesta správným směrem, a proto bychom se nad ní měli také u nás zamyslet.
Nápadů se v poslední době, zvláště za vlády současné pětikoalice, zrodilo mnoho a další vlády vzešlé z voleb zřejmě budou mít co napravovat. Ne všechny záměry ovšem zatím byly schváleny, na některé teprve schválení čeká anebo jsou zatím v úrovni příprav, ale již byly vysloveny a mají své navrhovatele a příznivce. Mohu jmenovat záchody bez rozdílnosti pohlaví ve školách, nové výukové plány, jež by naše děti, vnuky či pravnuky »zbavily balastu komunistických klišé«, jako je například údajně předlistopadové směrování výuky husitství, obrozenectví či Druhé světové války anebo umožnění volit od šestnácti let, protože prý ti šestnáctiletí vybírají vlastně svou budoucnost a její řešení, kdežto ti starší jen »zabetonovávají současný stav«, atd.
Nápad zakázat ukládání domácích úkolů je údajně v souladu s lidskými právy, protože omezují mladé lidi např. v tom, aby dělali smysluplné aktivity, tedy smysluplnější než třeba biflování vybraných slov nebo základních pouček z matematiky a fyziky. Názor, že vše se lze naučit ve škole – ta prý je od toho – nesdílím. Možná to nějaký geniální jedinec dokáže, ale v době inkluze, kdy se množství probírané látky podřizuje nejpomalejšímu žákovi, se to těžko zvládne. Pro většinu žáků je to tedy úkol, který nemohou, byť by chtěli, splnit. A nejde jen o inkluzi, jež je zpomalovacím elementem. Ani žáci, studenti těch nejvybranějších tříd se nemohou ve škole naučit vše.
Zaslechl jsem, že zbytečné učení básní jen odvádí od modernějších poznatků, jenže třeba ty básně rozvíjejí paměťové buňky a zdokonalují mluvu a výslovnost. Nikdo z nás starších, když se kdysi naučil kus Máchova Máje anebo některou z básní Erbena, Nerudy či Wolkera, neztratil učením jejich veršů čas. Dodnes si mnozí z nás řadu básní i pamatujeme a ani nyní pro nás nejsou jen zdržujícím balastem. Tak je to s dalšími disciplínami. Se zeměpisem, chemií, fyzikou, matematikou, jazyky. Kdo se kdy učil právě je, ví, že v kolektivu třídy by se jen těžko naučil potřebná slovíčka. Ne každé např. anglické slovo je nutné pro práci s počítači, ale většinu cizích slovíček je potřeba znát proto, abychom v cizím jazyce dokázali pochopit to, co je předmětem našeho zájmu a navíc, cizí jazyk je také prostředkem k dorozumění. V tom je náš český problém, ale zároveň naše česká výhoda, protože s každým novým jazykem, který známe, se zároveň posouváme kupředu.
Je tu i četba knih. Povinné vždycky vyvolávaly odpor, ale přečetla by většina studentů třeba Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy nebo Babičku Boženy Němcové a promýšlela by je, pokud by jejich přečtení nebyl »domácí úkol«? Tak se naše generace dokázala seznámit třeba s Maupassantem, Dostojevským, Hemingwayem anebo Jiráskem. Dnes jsou někteří autoři pomlouváni, je prý v jejich dílech staromilství. Když si však přečtete Bratrstvo anebo Komu zvoní hrana, pochopíte, že o žádné staromilství nejde, ale o nádherně zachycenou dobu a zároveň odsudek válek.
Musím se také zmínit o oné tezi, jež tvrdí, že žák, student, bude mít víc času na práci s internetem, na sport, na vycházky. Je to jistě možné, ale nebude to také víc času na počítačové hry, v nichž je zabíjení pouhé divadélko? Nebo na vytváření dětských, teenegerských gangů, které jakoby z oka vypadly Portorikáncům z muzikálu West Side Story? I u nás už máme podobné skupinky, které nevědí, co s časem, a nejsou právě andělské.
Prý vše, co mladý člověk bude potřebovat pro život, už nalezne v počítači. Dokonce mu může sloužit do jisté míry i »umělá inteligence«. Především, ne všechno v počítači lze nalézt, ne vše, co tam je, je moudré. Mnohé může být dokonce zcestné. Na nás pak je vybrat si správnou cestu, tedy i správné informace. Nebudeme-li to umět, pak budeme jen loutkami ve hře někoho jiného. Nevím, zda chceme, aby se právě v takových situacích, jež nám nabídlo polské ministerstvo školství vedené eurohujerským ministrem, brzy ocitli naši potomci.
Václav Šenkýř, bývalý děkan Pedagogické fakulty v Ústí n. L.
Již geniální Karel Havlíček Borovský hovořil o cizích jazycích ve svém díle Obrazy z Rus: „…..velmi patrno, že ku př. moudrý a chytrý člověk, naučiv se třem jazykům, za tři moudré a chytré platí, naopak ale hlupák, rovněž mluvící třemi jazyky, nikoli třem moudrým a chytrým, nýbrž jenom třem hlupákům se vyrovná. Pročež tedy rozumnému jest prospěšno znáti více jazyků, nerozumnému však pouze na škodu. Neboť se rozum a zkušenost, nerozum a zpozdilost ukázati může nejvíc jen řečí, a proto také čím více kdo umí jazykův, tím více k tomu příležitosti nabývá, z čeho již jasně vidíme, že by nemoudrému, nebo jak se v bibli velmi dobře jmenuje, muži bláznu, nejprospěšnější byla němota, a poněvadž jenom řídkým vyvolencům takového štěstí přáno, tedy alespoň aby se jediným jazykem spokojil……“
„Naši“ političtí představitelé Fiala a Rychetského Pětikoalice a Pavel většinou cizí jazyky neumějí, což by se jevilo jako štěstí, jenže mají své tlumočníky, kteří jejich svinstva a prasárny mohou překládat do cizích jazyků a škodit tak naší zemi a roznášet o Češích, že jsou hlupáci, ačkoli to není pravda.