Příběh Anny Hrdličkové alias Anny Letenské

Dnes bych se chtěl zastavit u příběhu Anny Hrdličkové. Právě před osmdesáti lety, i když je možné, že ona vzpomínka se týká až 25. října, byla v Mauthausenu zavražděna. Neexistuje ovšem přesný záznam, v němž bychom si mohli přečíst, kdy a jak to opravdu bylo, i když je to k podivu při nacistickém chápání pořádku (Ordnung). Ale je to tak. Nevíme ani, zda její život ukončila střela nebo plynová komora či mučení. Tentokrát chybí nacistická důslednost. Její převyprávěný příběh jsme mohli vidět ve filmu i na obrazovkách.

Ten první z roku 1971 natočil režisér Filip podle povídky Norberta Frýda. To bylo v roce 1971 a blížil se pravdě. Ten druhý zcela nedávno (1917) nám v seriálu nazvaném Bohéma nabídl režisér Robert Sedláček podle námětu Terezy Brdečkové. A vůbec se neblížil pravdě. Byl to bulvár »par exellence«. Ale s tím mají v současné České televizi své zkušenosti. Vzpomeňte jen na seriál o Boženě Němcové a zřejmě nebude jiný ani »příběh bratří Mašínů«, kde dokonce vrazi budou změněni v hrdiny.

Herečku Hrdličkovou opravdu neznáme, alespoň pod zmíněným jménem. Pod jménem Anna Letenská však ano. Také vinohradská ulice ve Pštrosce přilehlá k Vinohradskému divadlu (Divadlo Na Vinohradech) po válce převzala její jméno. Generace našich dědů, babiček, prababiček a pradědů ji znala dobře. Před válkou natočila třináct filmů a v divadlech hrála na desítky rolí. Pocházela z divadelní rodiny herců »kočovníků«. Sama také »kočovala« u několika společností, ale divadelní renomé jí dala až »kamenná divadla«. Hrála v Českých Budějovicích, Košicích, Olomouci, Bratislavě, pražském Varieté, Osvobozeném divadle, ve Vinohradském, spolupracovala s Československým rozhlasem. Jméno získala po manželovi, kolegovi, jehož si na jedné štaci (bylo to v Třeboni) vzala. On používal pseudonymu Letenský. Proč? Nevím. Snad pocházel ze »zvýšených Holešovic«, snad proto, že měl rád pohled z Letenského návrší na Prahu. Proto jméno Letenská je zapsáno v naší paměti.

Byla herečka velkých »malých rolí«, »pindů«, jak lze slyšet v divadelním slangu, ale dokázala je zahrát (!), i když se úspěšně uměla poprat i s postavou Dulciney v Dykově Zmoudření dona Quijota (Bratislava) či třeba s katovou ženou Rosinou v Krpatově Mistru ostrého meče. A ony její »pindové«? Naši dědové a pradědové by vzpomněli na její starostku v Těžké Barboře (Osvobozené), na paní Vodičkovou z Veselých žen windsdorských (Vinohrady) či třeba na Kordulu ze Strakonického dudáka (Vinohrady). A my ostatní? Třeba na její děvečku z Jarešova filmu Kříž u potoka (podle K. Světlé), Marii z Městečka na dlani (režie V. Bíňovec, podklad J. Drda), posluhovačku z Špelinova Pražského flamendra či správcovou z Čápovy Babičky, atd. Její poslední role však byla osudová. Film se jmenoval Přijdu hned, režisérem byl Otakar Vávra. Ještě se k němu vrátím. I k oné osudovosti.

V seriálu Bohéma byla hlavní hrdinka – tedy Anna Letenská – zastřelena do týlu, aniž cokoli mohla tušit. Umírání v Mauthausenu se mohlo srovnat s vyšetřovacími metodami končícími doslova s mučednickou smrtí, jež na své kůži prožili vyšetřovanci Svaté inkvizice – jenže to byl ještě středověk.

Důvodem k zatčení bylo, že její druhý manžel architekt Vladislav Čaloun ukrýval – a ona tomu měla napomáhat – lékaře Břetislava Lyčku, jenž ošetřoval zraněného Kubiše. Manžel byl zatčen brzy, ona zatím ne. Byly jí však povoleny návštěvy, ale už byla sledována. Chtěli ji zatknout, jenže měla roztočen zmíněný film, v němž hrála domovnici Koubkovou. Byl už skoro dokončen a zatčení Anny Letenské by tedy znamenalo »vyhodit oknem miliony«. Přetočit její roli by se prý nevyplatilo. Nacisté ovšem potřebovali, aby se lidé bavili, zapomněli na svou situaci. Protektorát musel totiž vyrábět a měl v něm tedy být klid. Fronta byla přednější. Úřad Wolframa von Wolmara proto zakročil. Zatknout ano, ale až po dokončení filmu. Rozhodnutí schválil sám K. H. Frank. Gestapo muselo ustoupit.

A tak se natáčelo, Anna Letenská sice musela odejít z Vinohrad, ale okamžitě byla přijata do divadla Uranie, kde měla v Jiráskově Vojnarce dokonce hrát titulní roli. 30. srpna také začala novou roli studovat. 3. září, kdy byl film už dokončen, si pro ni přišlo gestapo. Program byl jednoduchý. Tvrdé výslechy, Malá pevnost Terezín, Mauthausen. Museli ji hodně nenávidět, když ji nechali žít tak krátce. Stejně jako ona měla být jednou zlikvidována celá česká kultura. Zatím ji potřebovali, protože, jak známo »chléb a hry« a potřebná míra teroru odvádějí pozornost od odporu a nespokojenosti.

Moc bych si přál, aby se ani v náznaku podobná doba neopakovala, aby lidé nebyli stíháni za názor či za to, že se postaví na jinou než oficiální stranu, aby se jednostranná pravda nestala zákonem a jiné postoje nebyly stíhány, i když nemyslím, že v dnešní době by se mohly opakovat osudy zmíněných umělců, ale i státem řízené omezení informovanosti může znamenat konec nejen svobody, ale i demokracie a zničení života mnohých, stejně jako tomu bylo počátkem padesátých let ve Spojených státech, kdy zákonem číslo jedna se stala mccarthyovská nenávist.

Jaroslav Kojzar