Zdá se, že česká politika prochází zvláštní proměnou. Prezident, který měl být podle Ústavy spíše symbolem státu a garantem kontinuity, se pomalu mění v hlavního dramaturga vládního programu. Když teď vzniká nová vláda, přichází z Hradu přímá podmínka: v programovém prohlášení musí být jasná zmínka o Rusku a Ukrajině.
Ne, to není doporučení. To je zadání. A vláda, pokud chce být jmenována, musí patrně odevzdat text ke kontrole, nejlépe s patřičným počtem odstavců o hodnotách, boji a geopolitickém směřování. Vlastně je to úplně absurdní. Občané v řádných volbách zvolili strany, které měly jasně definované programy. Vzhledem k tomu, že vláda bude koaliční, je jasné, že Programové prohlášení by mělo představovat kompromis mezi jejich volebními programy. Podle toho, co je známo, tento záměr byl naplněn. Jakým právem do něj vnucuje prezident teze, které odpovídají volebním programům stran, které volby prohrály? Proč by měli občané volit a jaký by byl smysl voleb, kdyby se směřování vládní politiky po volbách nezměnilo podle většinové vůle občanů?
Člověk by skoro řekl, že už se nejedná o parlamentní demokracii, ale o pokus zavést prezidentský systém, ve kterém prezident vnucuje své představy vládě bez ohledu na její složení a priority.
Jistě, můžeme tomu říkat »morální apel«. Ale když někdo z pozice moci určuje, jak má vypadat vládní program, přestává to být apel a začíná to být diktát. A ten, kdo diktuje, se pak těžko může tvářit, že »nezasahuje do politiky«.
Zatímco Ústava jasně říká, že prezident vládu jmenuje a přijímá její demisi, nikde se tam nepíše, že má být i redaktorem jejího programového prohlášení. A už vůbec ne, že má být jeho ideologickým cenzorem.
Všechno to připomíná model, který dobře známe z Ukrajiny — prezidentský systém, kde hlava státu udává tón, rytmus i směr celé exekutivy. Rozhoduje o složení vlády, jejích prioritách, odvolání i jmenování ministrů a poslanci Rady mu vše jen formálně odhlasují. Kde jednou z nejvlivnějších osob je vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, bez jehož schválení se děje jen málo co. Věřím, že takováto role by »příteli po boku« Kolářovi maximálně vyhovovala.
A co bude příště? Povinné konzultace vládního programu s prezidentskou kanceláří? Nebo vládní program napíše rovnou prezidentská kancelář a předsedovi vlády jej pošlou k vzetí na vědomí? Nebo snad i seznam doporučených jmen na ministry jako na Ukrajině?
Je to paradox: prezident, který se kdysi prezentoval jako garant ústavnosti a zdrženlivosti, teď jako první překračuje čáru, která dělí symbolickou autoritu od politického vlivu.
Když si hlava státu osobuje právo určovat, o čem má vláda mluvit, není to obrana demokracie — je to její tichá demontáž. Vlastně je to přímé vykročení k diktatuře, která má jen vnější masku demokracie. Nádhernou ukázkou takového systému byl v historii Řím za doby císařů a dnes je to ukrajinský režim, za který naši »demokraté« tak vášnivě lobují.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.