Před půl rokem prezident Macron se svou stranou a jejími spojenci prohrál fatálním způsobem volby do Evropského parlamentu. Nebyl první, ani poslední, kdo prohrál volby. Nicméně, po víceméně katastrofální prohře v těchto volbách, de facto třetiřadých volbách pro voliče, co do významu, se rozhodl otestovat popularitu své politiky a své strany ihned poté v parlamentních volbách. Zřejmě spoléhal na zázrak, který se ovšem nedostavil. V politice se zázraky objevují jen málokdy. Ve volbách do Národního shromáždění zvítězila Nová Lidová fronta, sdružující všechny relevantní levicové formace od Mélenchonovy radikální socialistické strany, přes komunisty až po Socialisty a Zelené. Nicméně, v parlamentě se vytvořila po volbách specifická situace. Ani jedna z volebních stran nebyla schopna vytvořit většinovou vládu sama. A žádná ze stran neprojevovala vůli k tomu, aby se dohodla ještě s jedním velkým politickým partnerem, zasedajícím v novém Národním shromáždění. Levice, ani macronisté nechtějí spolupracovat s lepénovci. Tedy, abychom to upřesnili, nechtějí s nimi spolupracovat na vládní úrovni. Stejně tak jako macronisté nechtějí spolupracovat ve vládě s levicí a vice versa.
Ústava V. Francouzské republiky dává prezidentovi velké pravomoci při výběru premiéra či při odvolání vlády anebo při vypsání nových parlamentních voleb atd. Zatímní úzus V. republiky byl ten, že pokud nezvítězil ve volbách do parlamentu prezidentův politický tábor, došlo k tzv. kohabitaci, tedy k soužití prezidenta a vlády z rozdílných politických táborů. A tak např. mezi Mitterrandovými premiéry za 14 let jeho prezidentství byli tu a tam i představitelé pravice, která měla po některých volbách v parlamentu většinu. A kohabitace probíhala vesměs bez velkých problémů. Stát byl řádně spravován a prezident a premiér, byť z opačných politických táborů, zachovávali dekorum. E. Macron se rozhodl jít jinou cestou. Během posledního roku jmenoval již čtvrtého premiéra. Nový premiér ale bude jakž takž podporován jen poslanci Macronova uskupení.
Premiérem Francie se stal Francois Bayrou, nejprve politický rival a později spojenec prezidenta Macrona. Jeho malá středová křesťanskodemokratická strana je dlouhodobě součástí Macronovy centristické koalice v parlamentu. Bayrou je muž protřelý, zkušený a vzdělaný. Je autorem řady historických publikací a jeho oblíbenou historickou postavou je francouzský král Jindřich IV. O něm dokonce napsal knihu, která se stala ve Francii bestsellerem. Bayrou se jistě chce alespoň v něčem podobat svému velkému politickému vzoru. Mimochodem, Jindřich IV. byl nejprve úspěšným vojenským vůdcem francouzských hugenotů. Po masakru hugenotů, ke kterému došlo v průběhu Bartolomějské noci v roce 1572, po nátlaku svých anjouovských příbuzných, zejména manželky Margot a jejího bratra krále Karla IX., přestoupil ke katolictví. V průběhu krátkého času však uprchl ze zajetí, prakticky domácího vězení, ve kterém se nalézal v pařížském královském paláci Louvru. Jindřich IV. se stal po smrti posledního anjouovského krále Jindřicha III. (byl zavražděn fanatickým katolíkem), jako jeho nejbližší příbuzný v roce 1589, francouzským králem. Ale jeho legitimitu neuznávala významná část francouzské katolické šlechty a město Paříž. Po určitém čase Jindřich pochopil, že pokud se chce stát legitimním, všeobecně uznávaným a korunovaným francouzským králem, musí přestoupit na většinovou, katolickou víru. To se také stalo a v roce 1594 byl korunován francouzským králem. Všechny politické dohody, které učinil se svými politickými protivníky, především s předchozími nepřáteli z radikálního katolického křídla, čestně dodržel. A Francie během jeho vlády, i díky jeho hugenotskému prvnímu ministrovi, vévodovi de Sully, dosáhla nebývalého rozkvětu a hlavně klidu po občanských, náboženských válkách. Jindřich IV. byl tedy tvrdý a úspěšný válečník, ale také muž kompromisu a konsenzu, když bylo potřeba. A zřejmě touto cestou, tedy cestou svého velkého vzoru, se chce možná také vydat nový francouzský premiér Bayrou. Část levice již naznačila, že je s ním ochotna vést dialog.
Je ovšem otázka, co má za lubem prezident Macron. Co udělá prezident, pokud by ani Bayrouova vláda nebyla úspěšná a skončila by tak, jako před ním Barnierova. Tedy v politické izolaci s nedůvěrou parlamentu a bez schváleného státního rozpočtu. V tom případě se může prezident rozhodnout pro další riskantní krok. Tím riskantním, ba přímo hazarderským krokem, by bylo, že vypíše nové parlamentní volby. Podle ústavy ovšem musí čekat jeden rok od předchozích parlamentních voleb. Osobně si myslím, že nové parlamentní volby prezidentovi politickou resuscitaci neumožní. Macron se stal slabým mužem francouzské a evropské politiky.
Konec konců, jeho vládě se nedaří ani v ekonomické oblasti. Macron byl kdysi, ještě jako ministr financí socialistické vlády, nazýván Mozartem financí. Já bych spíše řekl, že byl především úspěšným Rothschildovým bankéřem a nic víc. Podíl schodku státního rozpočtu na HDP Francie v tomto roce dosáhne zřejmě 6,2 %. Francie patří mezi nezadluženější státy Evropské unie. A je zřejmé, že tento neblahý trend se Macronovi coby prezidentovi, který se v parlamentě nemůže opřít o výraznou většinu, nepodaří do konce jeho prezidentství v roce 2027 zvrátit. Je to smutné představení, ale tak to je.
Dvě největší země Evropské unie se nyní nacházejí v krizi. Předpokládám ovšem, že v Německu může tato krize být vyřešena v průběhu prvního pololetí příštího roku. Tedy po volbách do Bundestagu. Francie ovšem zůstane nemocným mužem západní Evropy nejméně do konce Macronova prezidentského období.
Jiří Paroubek, předseda ČSSD