Před osmdesáti lety byla osvobozena Osvětim

Před osmdesáti lety, »27. ledna, »asi ve 3 hodiny odpoledne 100. pěší divize pod velením generála F. M. Krasavina osvobodila Osvětim a Birkenau. Útočný oddíl 106. pěší divize, kterému velel major Anatolij Pavlovič Šapiro, byl jedním z prvních, kdo pronikl do města a do tábora. To byla jeho jednotka, která vyčistila přístupy k táboru od min – poté major Šapiro osobně otevřel brány tábora Auschwitz-I a podílel se na potlačení odporu SS. Tábor Birkenau osvobodila 28. ledna 107. pěší divize pod velením plukovníka V. J. Petrenka… Na jeho území, v kasárnách a v jejich blízkosti se povalovalo asi 650 mrtvol vězňů – většinou to byly ženy, které zemřely vyčerpáním nebo byly předchozí noc zastřeleny příslušníky SS. Asi 9 tisíc vězňů žilo dost dlouho na to, aby bylo osvobozeno, 7 tisíc z nich bylo drženo ve třech hlavních táborech – Birkenau, Osvětim a Monowitz«. Tolik úředně znějící text.

Otevření vrat vojáky pod velením židovského majora, jenž se narodil v Krasnohradu na Ukrajině a jehož rodným jazykem byla ruština, bylo symbolické. Tvrzení, že Osvětim onoho dne osvobodili Ukrajinci, jež bylo vysloveno před více než deseti lety a stále je někdo vyslovuje, je lživé. V 1. ukrajinském frontu, přejmenovaném, ještě v době, kdy Ukrajina byla obsazena Němci, ze Stepního frontu, byla převážná většina Rusů. Generál Krasavin, jenž divizi velel, pocházel z centrálního Ruska – mimochodem do velení byl jmenován přímo z gulagu, patřil totiž mezi postižené represemi z konce třicátých let.

Osvětim byla hrůzným táborem. Už její stará část označovaná dnes číslem I, ale zvláště pak její druhá nepříliš vzdálená odnož, číslo II – Březinka, Birkenau, byly skutečným peklem. V obou částech jsem byl vícekrát. I mladé novináře a studenty školy, kde jsem učil, jsem sem vedl. Dodnes mám před očima jejich reakci. Zmlkli totiž i ti nejpřednější smíšci a při tom už dávno v Březince zmizela většina dřevěných baráků, do nichž vítr vnikal ze všech stran, prázdný prostor si usurpovala tráva, na rampě bylo prázdno a v dálce uprostřed stál nemocniční domek, jenž tu zbyl po původní vesnici a v němž zemřel Bedřich Václavek. Jen rezavějící koleje, kam kdysi přijížděly vlaky s dobytčími vozy plnými ještě doufajících lidí, tu zůstaly, stejně jako věž, kde stával kulomet a světlomety. Také ta byla už úplně prázdná. Ani vzadu, na konci rozsáhlého prostoru, u malého lesíka a rybníčku, jenž nebyl odsud vidět a do něhož se sypal popel z ohnišť krematoria, už nestálo nic, ani komíny, z nichž vycházel černý dým. To vše nacisté dokázali ještě před svým útěkem vyhodit do vzduchu.

Tehdy dva nejodvážnější z mých studentů položili k rampě kytičku a ostatní, nebývale vážní, čekali mlčky za ostnatým drátem na odjezd našeho autobusu.

Osmdesát let uplynulo od příchodu jednotky rudoarmějců. Jak vypadal tábor při příchodu Rudé armády, je dokonce zachyceno na dokumentárním filmu natočeném kameramanem štábu, Moskvanem Alexandrem Voroncovem, který 106. polní divizi také doprovázel. Zachytil to později ve své písemné vzpomínce: »Našim očím se naskytl strašlivý obraz: ohromné množství baráků (…) V mnoha z nich leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. Samozřejmě jsme s nimi hovořili. Ty rozhovory ale byly velmi stručné, protože přeživší lidé neměli vůbec sílu a bylo pro ně vyčerpávající povědět cokoli o svém pobytu v táboře. Byli vyhladovělí, vysílení a nemocní. (…) Když jsme jim vysvětlili, kdo jsme a proč tu jsme, projevili nám trochu víc důvěry. Ženy plakaly, do pláče se dali také muži. (…) Na území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy. (…) Myslím, že taková zvěrstva si vedení naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války.«

Ano, onu hrůzu, si však už dnes neumíme skoro představit. Ti, co sem nikdy nepřišli, snad i pochybují. Jenže svědectví o hrůzách je pravda. Ještě úděsnější, než mohou zachytit slova. Zapomenout? Nelze, protože kdyby se zapomnělo, čekala by recidiva.

Závěrem ještě musím připomenout, že Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku, stejně jako další publikace napsané o zdejším pekle, uvedl, že počet zde umučených od roku 1942 do ledna 1945 byl kolem čtyř milionů. Také velitel osvětimského tábora Rudolf Höss při výslechu vyslovil tento údaj (podle osvětimského archivu mělo prý jít jen o jeden a čtvrt milionu, což se mně zdá značně podhodnocené, pokud ovšem se toto číslo netýká jen tábora číslo jedna).

Četl jsem knihu Miklose Nyiszliho Byl jsem Mengeleho asistentem, vyslechl mnoho vzpomínek zdejších vězňů, kteří jen prošli Osvětimí, vč. mého tchána, který patřil mezi politické vězně, a zachycoval je pro druhé, hledal jsem v zdejším archivu pravdu, vícekrát prošel zdejší expozice a stále myslím, že to, co se zde dělo, je i dnes pro nás velikým poučením a že bychom nikdy neměli dávat pardon těm, kteří se dopustili zločinů, ať již je zdůvodňovali jakkoli.

Jaroslav Kojzar