Středověká města bývala opevněna. V tehdejších dobách tomu nemohlo být jinak. Lapkové, cizí ozbrojenci, nekontrolovatelný obchod by rozvrátili stávající řád. Pak přišly doby, kdy se hradby staly brzdou rozvoje. Války se už dávno vedly jinak a ničení nepřátelských měst přestalo mít svůj smysl. Naopak. Města skýtala možnost usídlit se v relativním pohodlí na území poráženého nepřítele a vlastně i »nabídla« zásoby pro život okupantů. Hradby se tedy staly zbytečnými. Brzdou rozvoje měst a opevněných sídel. Dokonce ani opevněným hradům neskýtaly možnost nedobytného úkrytu. Ostatně šlechta stejně ve své většině žila již v přepychových palácích vně hradeb. Byla doba nejen Versailles, ale i Kateřinských paláců a vídeňských Hofburgů. A tak, když se 20. července roku 1874 konečně ty pražské začaly bourat, setkalo se to většinou s přízní.
Bylo to opravdu v horký červencový den před sto padesáti lety. Tehdy se dělníci v prostoru dnešní Poříčské brány, tedy dnešního autobusového nádraží Florenc, pustili do bouracích prací. Pro mnohé Pražany to znamenalo »konečně«,pro jiné konec krásným procházkám skoro od Vltavy po Nuselský zlom, pro další ztrátu kusu obživy, protože široký vršek hradeb, zvláště bastiony, umožňoval vybudovat si na některých místech docela malá políčka zeleniny a ony bastiony se stávaly skladovací nebo obchodní plochou. Tehdejší atmosféru nám skvěle vylíčil novinář Vladimír Kovářík ve své Staroměstské romanci.
Hradby před sto padesáti lety už stejně nebyly jednolité. Když se stavěla železnice, bylo třeba prorazit je v jednom místě, aby tady bylo možné položit koleje – šíny (Přednosta stanice, nekouká jen na šíny…) a vlak mohl vjet do tehdejší stanice Praha státní nádraží (Prag Staatsbahnhof). Navrhlji inženýr Jan Perner. Dodnes zde stojí budovy postavené českými staviteli Vojtěchem Lannou a bratry Kleiny. To bylo v roce 1844. V době bourání hradeb jim tedy bylo třicet let. Odtud bylo možné využít trať na Olomouc a později se dostat až do Vídně. (Dnes se plocha nádraží zmenšuje, vznikají tu nové komerční budovy možná zčásti i obytné byty pro nejbohatší – ráj pro developery.)
V šedesátých letech 19. století se ukázalo, že hradby začínají brzdit rozvoj města, a tak za nimi začalo vznikat nové. Samostatné. Vinohrady! Jejich rozvoj nám přiblížil ve své »rodové« kronice Vladimír Neff (Sňatky z rozumu, Zlá krev). Zabydlovalo se Špitálské pole – Karlín, Nuselské údolí mezi hradbami a dál pod Vinohrady. A všechny nové čtvrtě byly nějak návazné na historické město. Hradby vadily. Navíc se ukázalo, že nejsou ochranou před Prusy (1866), protože »nová doba« jim umožnila město v klidu obsadit. Nikdo totiž nechtěl, aby Praha byla dělostřelectvem z Vítkova zničena.
Jiné to bylo s hradbami kolem Malé Strany a Hradčan. Ty zatím překážely jen v újezdském směru. Proto přetrvaly většinou až do asanace a jejich části na Petříně a nedaleko Hradčan existují dodnes. Ty novoměstské nám sice také v torzu zůstaly, ale jen proto, že zpevňovaly výšinu u Karlova. Přístupná fortifikace je dosud v prostoru Vyšehradu.
20. července, právě před sto padesáti lety, se tedy dělníci poprvé pustili do likvidace hradeb. Začala mizet Poříčská brána a úsek k železniční průrvě, aby se postupně Praha propojila se samostatnými Vinohrady a s příměstským Karlínem. Ke skutečnému spojení však došlo o mnoho let později a to v únoru 1920. Tehdy teprve vznikla Velká Praha.
Výročí konce hradeb v Praze – jinde v českých zemích to bylo také v těchto dobách, mě vede ovšem k zamyšlení o nepříznivých důsledcích, zdí a bariér, které stále vznikají ať již v politickém či ekonomickém zájmu mezi státy ve světě. Ve středověku měly vojenskou anebo hospodářskou roli. Bránily ty, kteří žili uvnitř. Před nepřítelem nebo před konkurencí. Navíc obyvatelům města skýtaly jisté výhody na rozdíl od těch, kteří sem nepatřili. Jenže, proč dnes ještě někde fungují, nebo se staví nové hradby, ať se jim říká stěny, ploty či jenom zátarasy?
V devadesátých letech zmizelo oplocení mezi východoevropským a západoevropským světem. Padla Berlínská zeď. Jenže nezmizelo to, co postavila izraelská vláda mezi státem Izrael a palestinským Západním břehem Jordánu, ani stěna, kterou se oddělují Spojené státy od Mexika. Naopak. Ta druhá se rozšiřuje a půjde o ni také v letošních prezidentských volbách. Na obou jmenovaných se občas střílí, zvláště když se někdo pokouší některou překonat. Vznikají i nové hradby. Jsou z ostnatého drátu. Brání se jimi země Evropy, které se pokoušejí narušit nelegální migranti. Ale ty sem pozvala přece bývalá kancléřka Merkelová, protože v Německu brzy budou chybět pracovní síly a migranti by je měli nahradit. Jenže se o ně musí postarat, než se ocitnou v SRN, anebo třeba v některé další západoevropské zemi, s níž je pojí kolonialismus, celá Evropa. Bez ohledu na to, zda někdy státy, o něž jde, vlastnily nějakou kolonii či nikoli a měly z jejího bohatství prospěch. K tomu se vlastně při příslušném jednání bruselské administrativě zavázal kantor historie a germanistiky, sám ministr vnitra Mgr. Vít Rakušan.
Osobně se ptám: Není už čas zbourat všechny zdi a říci dost? Lidstvo nemá prospěch z rozdělování a vymýšlení bariér, ale ze vzájemné spolupráce. O mnoho dál bychom byli, kdyby nám zájmy kapitálových skupin nevsugerovávaly protichůdné »pravdy«. Z rozdělení mají profit, spolupráce je brzdou velkých zisků. Taková je pravda.
Proto jsem pro zboření všech zdí a ukončení všech válek, v nichž mřou nejen lidé, ale i koně a tulipány (viz Fráňa Šrámek a Jiří Suchý).
Jaroslav Kojzar
Dobré ploty dělají dobré sousedy.