Pravý význam bitvy u Malešova

Málokdy máme možnost si připomenout událost v našich národních dějinách, která se stala právě před sedmi sty lety, tedy v našem případě 7. června roku tisícího čtyřstého dvacátého čtvrtého, a měla takový význam. Dnes se nám to poštěstilo. Právě uplynula taková doba – sedm set let od bitvy u Malešova, kde už slepý vojevůdce Jan Žižka s mnohem menší jednotkou dokázal porazit silnějšího protivníka.

Nechci se zabývat průběhem bitvy. Bylo kolem ní popsáno mnoho stránek a i když mnohé o ní víme, stále nejsme s to říci, v kterém ze zdejších údolí k ní skutečně došlo. Nestál v těch místech žádný hrad, žádná usedlost, která by nám svými základy napověděla a kronikáři oné doby se vůbec nezabývali »kartografií«. V tom jediném dodnes tápeme. Zdálo by se, že to je to hlavní, co by nás mělo zajímat, ale jak vidno, ani neurčitá lokalizace příběhu, který na řadu let ovlivnil vývoj husitských válek, nijak nezabraňuje významu bitvy.

Ostatně ani to, zda Žižka, už slepý vojevůdce, nechal na útočící Pražany a jejich spojence pustit ze stráně vozy naložené kamením, které měly mít devastující účinek, nevíme. Traduje se to a zatím nikdo nevyslovil takový argument, který by tuto možnost popřel. Jisté jenom je, že vojevůdce chytrým manévrem unikl z možné porážky u Kostelce n. L. a že rychlým pochodem se po obejití Kolína dostal na opačnou stranu Labe a dokonce za Kutnou Horu. Napomohlo také »jednání o příměří«, které jakoby jeho jménem vedl Hynek z Kunštátu, aby zdržel pronásledovatele.

Žižka se svými věrnými obešel Kutnou Horu a zastavil se tam, kde byla situace pro něj a jeho vojsko nejlepší, tedy až na místě, které si vybral pro střet sám, či spíše, byl totiž slepý, jeho »oči«, tedy hejtmani. A také tady určil způsob boje. Výsledkem byla naprostá porážka Pražanů. Žižka mohl diktovat podmínky. K jeho Hradci Králové, kde vznikal »sirotčí svaz«, se připojila Kutná Hora, Kolín, Nymburk, Český Brod. Byl mnohem silnější, než před tím. Mohl si dokonce dovolit táhnout na zdecimovanou Prahu a donutit ji přijmout jeho mírové podmínky.

Mně však nejde o tehdejší politické souvislosti, ani o genialitu vojenského rozhodnutí, které překlonilo »rameno vah na Žižkovu stranu«, když před tím se překlánělo k jeho odpůrcům. Jde mně o samotného Jana Žižku, jednoho z největších vojevůdců v dějinách, o němž si dnes máme myslet, že byl pouhým lapkou, že ničil řád, který byl plně životaschopný, že narušoval zákony, že uvrhl zem do zmaru a tím bral majetek právoplatným majitelům, což je nejen proti zmíněným zákonům, ale i proti Bohu.

Přes antihusitskou kampaň po převratu z roku 1989 se sice v anketě Největší Čech dostal mezi první desítku, ale před ním se v ní musel objevit Václava Havel (třetí v pořadí) a samotný Jan Hus se dokonce ocitl až za ním. Maně si člověk v této souvislosti dá otázku: Jsme jako národ tak hloupí anebo úslužní, když velikány, jako je právě Žižka, Hus, Komenský, jsme schopni zařadit do ankety až za listopadového guru, jehož si vybrali nejen ve Washingtonu, ale i v Moskvě, aby se stal ikonou převratu? Asi ano, když se dnes navíc dokonce v první linii cpeme do možné zničující války, která nám nemůže přinést nic jiného než utrpení.

Jednoduše řečeno, v Žižkově době šlo vlastně o střet mezi koncepcí udržet si či ještě rozšířit majetek husitského panstva a měst a snahou stále ještě existujících sil, které se chtěly, alespoň v hlavních rysech řídit Husovým odkazem. Panstvo a patriciát měst si chtěli zachovat to, co získali na úkor církve. Stoupenci Jana Žižky, ti skuteční nositelé myšlenek Jana Husa, chtěli zachovat výsledek vzpoury proti moci a pokračovat dál v naplňování původních cílů.

Bitva u Malešova znamenala vítězství sirotčího, tedy Žižkova křídla. Pro něho také šlo o poslední velký úspěch, o poslední vyhranou bitvu, což pochopitelně nevěděl. V říjnu roku 1424 při přesunu na Moravu, kde chtěl dovršit sjednocení kališníků, u Přibyslavi totiž náhle zemřel.

Bitva u Malešova byla jakýmsi kulminačním bodem, zlomem, který mohl husitské revoluční hnutí dovést dál, pokud by Žižka zvítězil, nebo zpět, pokud by prohrál. Vývoj, tedy jeho vítězství, k tomu směřoval. Jeho úmrtí tomu však zabránilo. Na mnoho let nastalo jen jisté status quo mezi kališnickými stranami, i když s jistou dominancí té sirotčí. Tedy zatím. Vše nakonec ukončila bitva u Lipan.

Pokud jde o Jana Žižku, pak i bitva u Malešova byla důkazem jeho velikosti. Žádná z bitev, v nichž Radecký udržel italské provincie pro mocnářství, a tak se postavil proti svobodomyslné Itálii a nadlouho zabránil jejímu sjednocení, ji nemůže významem předčít.

Nevymažeme ho z historie našeho národa jen proto, že současná moc preferuje to, proti čemu bojoval. I proto jsem vám dnes připomněl bitvu u Malešova, v níž šlo o víc než o střet válečného umění Jana Žižky z Trocnova a jeho pražských protihráčů. Vyhrála Žižkova strana a i bez svého vůdce mohla ještě deset let vítězit. V tom je pravý význam bitvy u Malešova.

Jaroslav Kojzar