I podle Českého hydrometeorologického ústavu nastávající vlna dešťů může způsobit zejména ve východních dvou třetinách České republiky od pátečního večera povodně. Z vlády zaznělo přání, aby postižení nepojištění majitelé staveb nežádali od státu náhrady za svůj povodněmi zničený majetek. Chápu. Jednak je stát zásluhou polistopadových vlád a zvláště pak vlády pětidemolice Petra Fialy na huntě, jednak vlastnit zejména nákladné stavby v záplavových územích je riskantní.
Jak moc se předpověď povodní v Česku naplní, nechám povolanějším. Spoléhat se na stávající nízké vodní stavy našich potoků a řek rozhodně nedoporučuji, ty se mohou velmi rychle změnit. Podívejme se na problém věcně.
Předně, povodně byly, jsou a budou bez ohledu na realitu klimatických změn, byť je možné, že současné oteplování klimatu přispívá k vyššímu počtu povodní a k jejich větší ničivosti. Máme povodňově relativně klidná období (20. století do roku 1995) a povodňově značně aktivní období. Rokem 1996 jsme vstoupili do povodňově aktivního období. Četné velké povodně nemilosrdně odhalují četná zanedbání minulá i současná.
Na prvním místě je nutné uznávat majestát povodně a podle toho se chovat. Má to více dimenzí. První je být připraven na možnost výskytu velké povodně (týká se společnosti jako celku, jejich územních samospráv, podniků i občanů, resp. domácností). V případě výskytu povodně je nutné se chovat přiměřeně situaci, což znamená opustit ohrožená záplavová území a nepřibližovat se k dosahu velké vody. Může být dost zákeřná. Kdo se dostane do spárů velké vody, ten se pomoci nemusí dočkat. On si toho nikdo ani nemusí všimnout. Pomoc oběti unášené rozvodněnou řekou bývá těžké až nemožné.
Největším ekonomickým problémem povodní je rozsáhlá výstavba v záplavových územích, tj. v územích ohrožovaných velkými povodněmi. Velkou povodeň signalizuje vyhlášení tzv. třetího stupně povodňové aktivity, tj. vodní tok se začíná vylévat ze svých břehů. Kdo stavěl, kupoval nebo zdědil nemovitost – stavbu – v záplavovém území, měl by si být vědom jejího možného ohrožení velkou povodní. Levný nákup stavebního pozemku v záplavovém území se může hodně hodně prodražit. Totéž platí pro stavitele železnic, silnic a dalších pozemních komunikací. Zde se povodně obvykle nepodceňují.
Historicky to je houpačka. Neodpovědní lidé staví domy i celá města v záplavových územích a povodně jim tam občas domy i celá sídla pustoší. Lidé se je snaží před povodněmi ochránit například stavbou protipovodňových hrází, ale sem tam přijde velká povodeň a tyto hráze překoná nebo je pro zchátralost protrhne. Je lidské, že v případě delšího období povodňového klidu vymřou pamětníci a lidé začnou nebezpečí velké povodně ignorovat. Obvykle to skončí velkým povodňovým překvapením, viz červenec 1997 na Moravě a ve Slezsku, v jiných společnostech zase jindy a jinde.
Šílené je, když se krátce po povodni staví v územích, kudy se prohnala. Teorie? Ne, drsná kapitalistická praxe. Stačí se jít v Praze podívat do v srpnu 2002 velkou povodní zplundrovaného Karlína, dolní Libně, dolní části Holešovic. Prý se vysmějeme povodni. Reálně se vysmíváme zdravému rozumu. Nakonec se bude velká povodeň vysmívat nám. Je to prý kapitalismus, který byl za velkého jásotu množství naivních občanů po 17. listopadu 1989 nejen v tehdejším Československu obnoven.
Smutnou skutečností je, že po státním převratu koncem roku 1989 byla četná omezení civilní obrany zrušena (podle nového prezidenta Václava Havla už nám po svržení vlády komunistů žádné nebezpečí nehrozí) a neodpovědná výstavba v záplavových územích dostala zelenou. Pravdou ale také je, že mnoho neodpovědné výstavby v záplavových územích jsme zdědili z minulosti, nejednou značně vzdálené. Řádění velkých povodní, zejména té v červenci 1997 a té v srpnu 2022, vedla k uzákonění zákazu nové výstavby v záplavových územích, a to v novém zákonu o vodách od 1. 1. 2002 a v novele zákona o územním plánování a stavebním řádu v září 2002. Tento zákaz ale nebyl v praxi důsledně vymáhán. Navíc byl poměrně brzy na to devalvován uzákoněním tzv. »demokratizace protipovodňové ochrany«, která umožňuje investorovi žádajícímu o povolení stavby to ve věci protipovodňové ochrany na stavební úřadu »ukecat«, že neodpovědně umísťovanou stavbu proti povodním určitými opatřeními ochrání. Pokud velcí soukromí investoři staví na kšeft, je jim vcelku jedno, zda po prodeji příslušné stavby ji postihne mokrá a bahnitá návštěva.
Spoléhání se na pojištění je také problém. Pojišťovna chce buď vysoké pojistné, až potenciálního pojistitele od uzavření pojistné smlouvy odradí, nebo odmítne pojistit stavbu za jakýchkoliv podmínek, takže obavy, že část staveb není proti povodním pojištěná, jsou na místě. Já osobně bych takovou stavbu nepojistil ani náhodou. Situaci komplikuje skutečnost, že čím blíž je uvažovaná stavba hladině vodního toku, tím je riziko jejího vyplavení povodní vyšší. Na druhé straně se výskyt povodní nedá dlouhodobě předvídat.
Pokud už povodeň začala a objektu hrozí vyplavení, je na místě ho evakuovat, tj. zejména cenný mobilní majetek buď přestěhovat do vyšších pater, pokud je objekt vícepatrový, nebo ho odvést mimo dosah povodně. Velkou roli hraje i faktor času. Před postupující povodňovou vlnou ho moc nebývá, o možnosti zaplavení ústupových komunikací povodní či výpadku proudu nemluvě.
Místy lze povodeň zmírnit také odstraněním vysokého pevného jezu. Smysl to má zejména v případě vysokých pevných jezů ve městech. Problém je, že i jez je veřejný majetek, takže jeho odstranění před postupující povodňovou vlnou je nepředstavitelné i za cenu zvýšených povodňových škod na vyplavených objektech.
Velkým dilematem jsou přehrady, jež mají mimo jiné vodní tok pod přehradou uchránit před povodní. Problém je, že přehrada je dílo víceúčelové, kdy funkce výroby elektrické energie, vodní dopravy, rekreační, zdroje vody pro zásobování pitnou vodou a pro závlahy jdou proti funkci protipovodňové. Slapská přehrada v červnu 1954 zachránila Prahu před stoletou povodní a vytvořila falešnou iluzi o možnosti přehrad transformovat i velké povodňové vlny. Nějak se časem zapomnělo, že ona se tehdy začínala napouštět, takže ještě měla obrovský prostor pro zachycení povodňové vlny. V důsledku stoleté povodně se neplnila plánovaného půl roku, ale byla plná za pouhé tři dny. V srpnu 2002 ale byly všechny přehrady Vltavské kaskády více méně plné, bez většího zásobního prostoru. Větší protipovodňovou funkci měla jen přehrada Orlík. Ta zadržela první vlnu povodně, ale druhou už nezvládla. Na Lipně byla šílená dohoda s rekreačním průmyslem o zajištění neměnné hladiny přehradního jezera, nedostatečně odpuštěné vodní dílo Orlík »přeteklo«, ostatní přehrady na Vltavě fungovaly průtočně. Přehrady nejen Vltavské kaskády povodňovou vlnu mírně zvětšily, protože po rovné hladině přehradního jezera povodňová vlna postupuje rychleji, a tím pádem dosahuje i vyšších výšek než po nezregulované řece. Základní problém byl, že manipulační řád Vltavské kaskády počítal jen se stoletou povodní a v podstatné části povodí Vltavy (s výjimkou povodí Sázavy) byla povodeň tisíciletá.
Ano, o stanovení konkrétního manipulačního řádu přehrad se vesměs tvrdě bojuje a představa, že by přehrada včasným upouštěním většího množství vody před příchodem hlavní povodňové vody způsobila menší povodňové škody po proudu řeky, je pro decizní řídící sféru nepředstavitelná, o možnosti že by povodeň byla nakonec menší, nemluvě.
Prý jsme na povodeň dobře připraveni. Já si tím příliš jist nejsem. Samozřejmě, onu připravenost na povodně povodeň prověří. Po bitvě bude každý generál.
Jan Zeman