Potlesk pro »cara Borise«

Přesuňme se dnes do Ruska. Do jejich »devadesátek«, které stejně jako u nás změnily tržní vztahy a »připraveným« umožnily získat nesmírné majetky. O těch se ovšem našim privatizátorům a restituentům může jen zdát. Nedivme se, Rusko je veliké a Česko malé, i když se často jako anofeles z čeledi komárů pokoušíme štípnout sibiřského medvěda. Zastavme však u data 21. září 1993. Tehdy… Ale popořádku.

Po ukončení »operetního převratu«, jímž se věrní socialismu pokusili zastavit Gorbačova, se začaly »dít věci«. Do čela se dostali noví vítězové a ti také rychle odsunuli Gorbačova od moci. V krátké době byly dokonce podepsány Bělověžské dohody, jimiž tehdejší představitelé Ruska (Jelcin), Ukrajiny (Kravčuk) a Běloruska (Šuškevič) pohřbili Sovětský svaz. Jednotný stát se rozložil. Rusko se pak pasovalo do role následníka sovětské velmoci. V jeho čele stál zmíněný bývalý vedoucí tajemník KSSS v Moskvě, nyní reformátor, který promptně vystoupil z komunistické strany, Boris Jelcin, »car Boris«. Jeho lidé Gajdar, Čubajs a další ovládli vysoké státní funkce a velká privatizace, údajně podle našeho československého vzoru, mohla začít. Aby »šla správným směrem«, přizvali k jejímu uskutečňování dokonce Jeffreyho Sachse, amerického ekonoma, jenž už před tím privatizoval Polsko a radil i u nás. Také tady na samém začátku byla nikdy nepodepsaná dohoda Camdessuse – Čubajs, tedy šéfa Mezinárodního měnového fondu a ministra Ruské federace, o spolupráci. V zájmu jiných musela být totiž zlomena i ekonomická moc Ruska a učiněn první krok k možnosti ovládnout sibiřské a uralské surovinové bohatství mezinárodním kapitálem. Rusko jako ekonomická síla mělo být zničeno. Jeho bohatství se muselo dostat do soukromých rukou, které byly připraveny nabídnout se mezinárodnímu kapitálu. Jak jinak, vše podle karet západu.

A tak se vesele privatizovalo a během krátké doby se někteří »noví Rusové« mohli svým majetkem rovnat západním miliardářům. Když viceprezident Ruckoj nechal prověřit korupci těch nejvyšších kolem prezidenta a zjistil, že skoro žádný nemá »čisté ruce«, nebyli odvoláni korupčníci, ale Jelcinovým dekretem byl zrušen úřad viceprezidenta. Tím i Ruckoj. A parlament? V Rusku nazývaný Duma? Nebyl spokojen. A »demokratický západ«? Jak jinak, tleskal.

Ten rozhodující střet přišel později. To když Duma neschválila Jelcinova souputníka Gajdara za předsedu vlády. Jelcin se naštval, a ač to odporovalo ruské ústavě, parlament rozpustil. To bylo právě před třiceti lety, tedy 21. září 1993. Jenže ten se rozpustit odmítl. Už před tím se připravoval k sesazení ruského prezidenta. Měl k tomu mnoho důvodů. Korupce, obohacování jeho rodiny a jeho známých, řada rozhodnutí, která oklešťovala pravomoci státu, jmenování do významných funkcí lidí blízkých Jelcinovi. Snaha udělat z Gajdara premiéra byl poslední stupínek dokonce i pro ty, kteří Jelcina dosud podporovali.

A Jelcin? Poslal na Dumu, kde poslanci stále zasedali, v následujících dnech tanky. Došlo na střelbu, budova byla střelbou poškozena, byly také desítky mrtvých a nakonec poslance a další personál vyhnali vojáci z budovy s rukama nad hlavou a jejich představitele zatkli. Předseda Ruslan Chasbulatov a viceprezident Alexandr Ruckoj byli vsazeni do vězení. Příklad hodný jihoamerických převratů. Jelcin převzal všechnu moc. A západ? Sice navenek mlčel, ale v kuloárech a úřadovnách politických vůdců tleskal. Ani k sankcím nebylo přikročeno. Proč také? Zvítězil jejich »kůň«. Naopak, brzy měl otevřeny dveře i do Bílého domu.

A tak krok za krokem se do rukou zahraničního kapitálu nebo s ním spojených místních oligarchů začalo dostávat ruské surovinové bohatství. Až s novým tisíciletím se všechno začalo měnit. To už alkoholik Jelcin propil i vlastní zdraví. Teprve však jeho odchod z funkcí začal znamenat změny. Ale to je jiná kapitola.

Nás zajímá ono 21. září 1993 a následné rozstřílení ruského parlamentu, kdy demokracie v zemi vzala za své a podřízenost Ruska »demokratickému západu« měla být dovršena a na čas skutečně byla. Proto ten potlesk pro »cara Borise«.

Jaroslav Kojzar