Mám v ruce útlou knížečku. Je na ní pach 19. století. Jako vydavatel je uveden Václav Matěj Kramerius. Koupil jsem ji brzy po převratu v antikvariátu v Táboře. Byly tam i jiné knihy dříve údajně patřící Studovně marxismu-leninismu. Jak byla zlikvidována, byly zřejmě zničeny a rozprodány i knihy z ní. Koupil jsem několik dalších, které mě zajímaly a potkal je stejný osud. A tak spolu se spisy Lenina, Marxe a Engelse měly zřejmě vzít »za své« i knihy, které sice nevím, jak se dostaly až do této studovny, ale vím, že nikdo ve své polistopadové nenávisti nepřemýšlel o tom, že se vlastně bezhlavou likvidací knihovny postavil po bok takovým paličům, jako byl páter Koniáš či rozvášněný dav z Křišťálové noci. Dnes bychom napsali: Šlo o dobu, která se nyní nazývá Devadesátky a také my ji odsuzujeme. Je prý za námi, proč se vracet?
Proč jsem si připomněl právě tuto epizodu? Je totiž 22. března a před dvěma sty patnácti lety zemřel Václav Matěj Kramerius, o němž jsme čítávali v Jiráskově knize F. L. Věk, která byla geniálně převyprávěna ve stejnojmenném Filipově seriálu, kdy titulní roli hrál Radek Brzobohatý. Ten seriál zná snad každý z nás. Ač černobílý, stále se čas od času objevuje na našich obrazovkách a má nám co říci. Na rozdíl od bezduchých telenovel, jimiž nás »napájejí« všechny televize.
Smrt V. M. Krameria byla tehdy pro první rozhodující generaci našich obrozenců velikou ranou. Sice tu byl pokračovatel, jeho žena a syn, o »pár let« později vznikly další vlastenecké tiskárny, jako byla ta Landfrasova z Jindřichova Hradce, ale to, co přinesl do své doby Kramerius, nikdo nezopakoval. Byl totiž nejen vydavatel a nakladatel českých knih, ale i knihovník, k němuž jezdívali vlastenci z celé země a vypůjčovali si knihy, a dokázal jako prvý dokonce vydávat skutečné české Krameriovy císařsko-královské Pražské poštovské noviny. Při tom ta doba stále ještě nebyla nakloněna českému obrození a bylo třeba, aby se narodila ještě generace Čelakovského, Jungmanna, Hanky, Šafaříka, Palackého, aby to vítězství probuzeného národa bylo definitivní. Kramerius totiž šel do boje, v jehož vítězství dokonce ani Josef Dobrovský nevěřil. A přece, i když se toho nedočkal, jím vztyčený prapor už nikdo nedokázal svrhnout do bláta.
Dost meditování. Václav Matěj Kramerius (Kraméryus, jak se také podepisoval) se narodil v polovině 18. století v českých Klatovech. Vystudoval filozofii a práva v Praze. V té době však do sebe pomalu vstřebával českou historii. V knihovně Jana Norberta z Neuberka, kde si zásluhou Dobrovského mohl ještě za studií přivydělávat katalogizováním knihovny a kde narazil na staré české rukopisy, získal nejen cenné známosti, ale i zkušenosti. Po krátkém učitelském působení se dostal k redakční práci v Schönfeldských císařsko-královských Novinách. Nakonec je i řídil, ale jeho nesouhlas s Schönfeldovou koncepcí znamenal rozchod obou partnerů. Kramerius se osamostatnil. A jsme u 4. července 1789, kdy poprvé spatřily světlo světa Krameriusovy c.k. Pražské poštovské noviny, později přejmenované na Kramériusovy c.k. Vlastenecké Noviny. Díky svatbě s dcerou bohatého pražského zlatníka Hereciuse si mohl v roce 1795 koupit i tiskárnu a začít nakladatelsky podnikat.
Jeho noviny však znamenaly průlom. Sice na počátku bylo víceméně přejímání zpráv z vídeňského tisku, ale postupně, jak si vytvořil spolupracovnický okruh, přinášel aktuální zprávy z domova a mohl se vyrovnat i německému tisku. Noviny obsahovaly i kulturní rubriku, do níž přispívali začínající čeští tvůrci. Nezapomeňme: Vydával i časopis pro děti s názvem Kacafírek. To, že se dokázal vypořádat nejen s ekonomickými problémy, jež přinesly napoleonské války, ale i se zásahy cenzury svědčí však o tom, že byl nejen zdatným ekonomem, ale i politikem. Vydávání novin přerušila až Krameriova náhlá smrt.
V televizním seriálu jsme se mohli seznámit také s jeho Českou expedicí. Zmínil jsem se již o jeho vydavatelské činnosti. Najednou tu s ní byla zase čeština vytlačená reformací. Krásná a čistá, i když potřebující mnohé doplňky. Ty ovšem přišly až s Jungmannovou generací. Už to však také znamenalo průlom do povědomí především českého venkova.
Za zvlášť cenné počiny osobně pokládám jeho vlastenecké kalendáře se sezónním čtením. Jejich tradice se udržela dlouho. Dokonce přečkala i okupaci. Po osvobození roku 1945 začalo však vycházet mnoho tiskovin, jež lidové kalendáře vytlačily. Byla to škoda. Pokud jde o knihy, jmenuji namátkou jím vydaného třeba Hraběte z Rožmberka, Knihu Josefovu, Rozličné povídačky k poučení a obveselení, Zrcadlo šlechetnosti, Noví čeští zpěvové pro krásné pohlaví ženské (šlo o básně, včetně jeho vlastních), atd. Velká část jeho knih byla pro poučení. Proto se nejen v nich, ale i v jeho novinách setkáváme s cestopisy, s radami všeho druhu, písněmi a zpěvníky, bojem s pověrami či s historickými tématy.
Díky seriálu o Věkovi si mnohé dokážeme představit a snad i pochopit, kolik sebezapření stálo ono »vyhrabávání z popela«. Nebýt však těch Krameriů, Thámů, Hněvkovských, páterů Vydrů a kupců Heků (Věků), těch tisíců neznámých lidí, kteří si chodili půjčovat do České expedice knihy či odebírali Krameriovy noviny, těžko bychom byli tam, kde jsem dnes. Proto se děsím pomyšlení, že jednou by mělo náš národ překrýt ono kosmopolitní evropanství, k němuž se nás krok za krokem snaží tlačit členové pětikoalice a ani současný prezident k tomu není imunní.
Jaroslav Kojzar
tttt