Poselství Terakotové armády

V televizi jsem před časem zhlédl filmy o Velké čínské zdi a o něco později o pekingském Zakázaném městě. Oba natočila čínská společnost podle objednávky čínského ministerstva zahraničí (turistiky?). Viděl jsem i film o ochraně přírody v jedné z jižních provincií ČLR, »jel vlakem« do tibetské Lhasy. Také filmový záznam o výzkumném středisku pro pandy a o terakotové armádě mě zaujal. Dost dalších televizních šotů z této země proniklo na naše obrazovky. Dokonce i v politicky nenávistných příspěvcích redaktorky Šámalové v České televizi, jež sice směřovaly jinam, jsem se mohl přesvědčit o životě obyčejných lidí v Číně. Třeba i o tom, jak cvičit pro zdraví kousek od rušné ulice. Vždy po zhlédnutí takového filmu jsem si položil otázku: Země, která nám představuje své krásy a zve turisty z celého světa – ony filmy pod záštitou zmíněného ministerstva byly takovou pozvánkou – chce válčit a zničit to, co vybudovala? Má to logiku? Pokud ovšem máme za »bernou minci« slova jednoho čtyřhvězdičkového generála, že právě tato zem je pro nás »bezpečnostním rizikem«, pak řekneme »ano«. Pokud jsme normálně myslící občané Česka a Evropy, pak musíme konstatovat, že »zelené sukno« se svým myšlením mu zůstalo i po odchodu do velmi lukrativní výslužby. Pán ale řekl, jeho pán, nikoli náš, že Čína je rizikem, tak i kdyby nebyla, musí být. Který pán? Ten, který nám přes studený Humboldtův proud posílá válečné pokyny. Teplý Golfský nemá v repertoáru.

Čína chce obchodovat a má co světu nabídnout. Také turistika je obchod. Turisté nechávají své peníze tam, kde je jim co nabídnout. A Čína nabízí. Proč by nabízela válku? Na rozdíl od onoho výše zmíněného »Pána« nestraší s vojáky všude po světě. Daleko od svých hranic. Daleko od domovů svých vojáků. Chce obchodovat a obchoduje. Proto má úspěch. Chce nabízet své turistické krásy. Proto sem jezdívají lidé z celého světa a zanechávají zde své peníze.

Je 29. března. Přesně před padesáti lety… Vesnice Si-jang. Vesničané se tehdy rozhodli vykopat studnu. Narazili při tom na první terakotové bojovníky. Vypadali jako by byli živí. Vesničané se zděsili. Teprve po chvilce pochopili, že narazili na velkou vzácnost. Dnes víme, že šlo o osm tisíc soch, přičemž každá je jiná. Archeologové tady už hledali. Ona studna byla jen otevřením »brány« ke vstupu do rozsáhlého území, jehož středem bylo mauzoleum Prvního císaře Čchina.

Císař Čchin nastoupil ve třetím století př. n. l. na trůn ve třinácti letech. Byl krutý. Moc ho opanovala. Proto neváhal nechat popravit svou matku a další své příbuzné a všechny nepřátele. K jeho ochraně, až zemře, byla vytvořena zmíněná terakotová armáda. Původně prý dokonce každá ze soch zářila barvami, aby se i v detailech podobala živým vojákům. Na stavbě údajně pracovalo až sedm set tisíc lidí a nebyla dokončena ani v době císařově smrti. Mauzoleum a další prostory zabírají padesát čtverečních kilometrů a ne všechny jsou dosud odkryté a to včetně hrobky samotného císaře. To ovšem neznamená, že by nebyly, tedy ty odkryté, zpřístupněny, včetně většiny, tedy osmi tisíc, hliněných vojáků. Údajně je zatím odkryta asi čtvrtina prostoru.

Čínská lidová republika se svými památkami otevřela světu. Už dávno není zapomenutou zemí, ale velmi hrdým státem, jenž k svému rozvoji potřebuje mír a další rozvoj světového obchodu. Stýkání lidí – a turismus je takové setkávání – znamená vzájemné poznávání a následně i vzájemné výhody. Válečné touhy mohou mít jen ti, co se bojí obchodní a turistické konfrontace. Varování zmíněného čtyřhvězdičkového generála, jenž plní jen zadání, které mu přinesl studený proud ze země, jež si myslí, že jen ona má právo velet světu, dokazuje, že míru a spolupráce se válečnické síly bojí. To mírové soutěžení pro ně totiž už nyní dopadá špatně. Během krátké doby se Čína stala první či druhou ekonomikou světa a nepotřebovala k tomu vojenské základny po celé zeměkouli a ani »zelené mozky« z Evropy.

Říkává se: Kdo si hraje, nezlobí. Kdo obchoduje, neválčí. Kdo nabízí své pohostinství, nabízí přátelství. Čínská lidová republika nabízí mírové obchodování a poznávání jeden druhého. Proto jí a jejím mírovým plánům držím palce.

Dnes je tomu padesát let, co byla objevena terakotová armáda. Armáda, která neválčí, ale nabízí, abychom přišli a obdivovali se umění starých mistrů a stavitelů. Nejen v Si-jangu. V míru a porozumění.

Jaroslav Kojzar