Podobnost čistě náhodná, nebo organizovaná ruská nenávist…?

Poslední vydání německého týdeníku Unsere Zeit přináší mimo jiné komentář Clause Wagenera pod názvem Německá zapomnětlivost.

»Lenin věděl, že se blíží válka. Sovětské vedení kolem Josefa Stalina nicméně doufalo, že se mu podaří tento bod odložit. Mladý Sovětský svaz, plně zaměstnaný překonáváním škod způsobených světovou válkou a občanskou válkou a industrializací, nebyl dostatečně připraven na to, co mělo přijít. 22. června 1941, po porušení všech kontraktů, vtrhla do země se svými pomocnými jednotkami nejsilnější válečná mašinérie na světě v té době se třemi mocnými armádními skupinami v celkovém počtu asi pěti milionů mužů. Německo-sovětská smlouva o neútočení z 23. srpna 1939, ačkoliv znamenala získání nějakého času, nestačila na přípravu střetnutí s agresorem.

Operace Barbarossa byla dobyvačná a vyhlazovací válka, která překonala všechny humánní normy. Tentokrát by to mělo fungovat. Po porážce v první světové válce chtěl německý fašismus a velký byznys za ním konečně ‚životní prostor‘, úrodnou zemědělskou půdu, bohaté nerostné zdroje, přístup na Blízký východ a 100 milionů otroků. Desítky milionů ‚Slovanů a Židů‘, ‚podlidí‘, měly být vyhlazeny. ‚Bandité‘ (partizáni), ‚bolševičtí komisaři a komunistická inteligence‘, ‚Židé ve stranických a státních funkcích‘ a ‚Flintenweiber‘ (bojovnice) měli být okamžitě zastřeleni. Často po bestiálním mučení. Sotva méně obludné bylo byrokraticky plánované vyhladovění až 30 milionů sovětských občanů prostřednictvím německých loupeží potravin.

Pro Sovětský svaz to byl boj na život a na smrt. Zaplatilo za to životem 27 milionů sovětských občanů.

Fašistickému vedení bylo jasné, že ‚Barbarossa‘ může být úspěšná pouze se spojenými zdroji Evropy. Nezbytnou podmínkou byla dobrovolná spolupráce nebo násilné podřízení Evropy. Arogance ‚velmocí Osy‘ byla odhalena 18. ledna 1942, kdy se němečtí a japonští vůdci dohodli na rozdělení světa mezi sebe na 70. rovnoběžce.

Vzhledem k převaze utrpěla Rudá armáda v prvním roce války dramatické ztráty. Miliony vojáků Rudé armády padly v bitvách nebo byly zajaty. Jejich vítězstvím v bitvě u Moskvy (2. října 1941 až 31. ledna 1942) byl naznačen zlom. Ale fašisté byli stále tak silní, že 28. července 1942 vydal Stalin slavný rozkaz 227: ‚Ani krok zpět.‘ Teprve po bojích o Stalingrad a Kurský výběžek přešla iniciativa konečně na Rudou armádu. ‚Operace Bagration‘ (22. června až 19. srpna 1944) vedla k největší vojenské porážce Německa v historii se zničením 28 divizí skupiny armád Střed a osvobozením koncentračních a vyhlazovacích táborů na sovětské půdě.

80 let stačilo na to, abychom na všechno zapomněli. Zapomněli jsme, že Rudá armáda osvobodila svět od barbarství staletí fašismu, že na Kremlu nevlaje vlajka s hákovým křížem, ale Rudá vlajka na Reichstagu. Německé tanky se opět valí proti Rusku, tentokrát s Velkým bratrem v zádech. Zase stejná arogance, zase ta samá HiWis – a zase se člověk přepočítal. 120 let systematicky organizované ruské nenávisti a ničemu nerozumí. Vláda v Berlíně organizuje a oslavuje úpadek Německa«.

Pokud se někomu zdá, že popsané politické ovzduší německé společnosti je velmi podobné tomu českému, pak se zcela jistě jedná pouze o iluzorní představu. Alespoň pro současnou Fialovoukrajinskou vládu.

Miroslav Kavij