Podobnost čistě náhodná

Řím se rozkládal ve svém nejúspěšnějším období od pobřeží Atlantiku po Eufrat s Tigridem, od afrického Atlasu po britské ostrovy. Pak se začal rozpadat, hnít, až germánské kmeny vedeny Odoakerem mu v roce 476 daly konečně smrtící ránu. Od císaře Konstantina, jenž vládl v Podunají a jehož legie se dostaly až na Moravu, to ovšem byl ještě dobrý kus cesty k Romulu Augustovi, přezdívanému Augustulus (Císaříček). Ten už vládl snad jen nad Římem. Ne, nechci vám převyprávět římské dějiny. Jen připomenout, že všechno začalo, v případě Říma po definitivní porážce Kartága sto padesát let před naším letopočtem, tedy ještě před Caesarovými válkami Gallskými, aby po šesti stech padesáti letech Římská říše přestala být mocností a ocitla se v prachu. Nepřipomíná vám to něco?

Je tu jistě rozdíl. Spojené státy se pokoušejí vládnout světu zatím přibližně jedno století, aby ovšem svůj definitivní nástup spojily až s Druhou světovou válkou a dobou po ní a vrcholu dosáhly v devadesátých letech minulého století, kdy konkurenční Sovětský svaz řízeně zkolaboval. Že by nás čekalo, podle délky vlády Říma, ještě půl tisíciletí? Nebojte se. Mocné říši Karla Velikého to trvalo padesát let, než se rozpadla na menší kusy, aby také ty se ani ne po století začaly rozkládat. A kde byla Východofranská říše? Ani Napoleon se nedokázal udržet na vrcholu alespoň dvacet let a po něm Francie spadla z velké výšky do bahna. Stejně jako Německo za takzvané Tisícileté říše.

Dnes tu jsou Spojené státy v posledním třicetiletí mocnost, která chce vládnout světu. Za korupčního a senilního Bidena Spojeným státům velmi výrazně vzrostla konkurence. Jednopolární svět, jenž tu byl ještě za Bushe st., se změnil v deseti letech ve více polární. Zvláště po porážce v Afghánistánu to šlo z kopce. I proto ona zástupná válka na Ukrajině. Rusko, zdálo se, že největší potenciální oponent, mělo vykrvácet. Americká Evropa pro to udělala všechno. Jen se to nepovedlo. Navíc tu byla Čína. Ta se stává rok od roku silnější a BRICS, jenž je jejím spoludítětem, výrazně nahrazuje sjednocenou Evropu. Alespoň v průmyslové výrobě a ekonomické konkurenci. USA zaostávají. Lékem by měl být Trump. Dostal se k moci nejen vnitropolitickými sliby, ale i prohlášením, že ukončí dvě nejhorší současné války. Ukončil? Zatím jen jednu, ale zato dokázal vnést do dění ve světě další problémy. Nemyslím jen ty se cly. Ale ty expanzivní. Válka na Blízkém východě nechala vzniknout nápadu nápadů. Je třeba podobné válce zamezit i do budoucna – tak nám to bylo zdůvodněno. Proto prý bude účelné pásmo Gazy převzít do amerických rukou a zřídit zde oblast klidu a rekreace, kam budou létat stovky či snad tisíce Američanů a sem tam i občanů jiných zemí. Co ovšem s Palestinci? Jednoduché. V poslední variantě však Trump hovoří o dočasném vystěhování Palestinců, aby údajně bylo možné znovu enklávu vybudovat. Využije se pro to zkušenost z judské minulosti. Prostě se zdejší obyvatelé vystěhují do Jordánska, Egypta, Saúdské Arábie či jinam. Zeptal se však na názor jmenovaných zemí? K čemu to? Zkuste odporovat! Nedivím se, že podobný akt místní obyvatelé doplňují slovem: Navždycky.

Válka na východě Evropy zatím pokračuje. Prý už byly učiněny kroky k jednání. Prý ovšem znamená možná nebo dokonce jde jen o slova. Čas ukáže. Jisté ovšem je, že Trump nabídl Zelenskému obchod. Dodá další zbraně či prostředky na válku, jestliže se Ukrajina vzdá ve prospěch amerických těžařů svých nalezišť vzácných surovin a drahých kamenů. Předpokládám ovšem, že interpretace tohoto návrhu není zcela přesná. Nikoli pokud jde o obsah, ale pokud jde o provedení. Namísto války je zřejmě na stole přijetí do Unie a Ruskem nezabrané části Ukrajiny do NATO. To zřejmě Zelenský akceptuje. Ví, že se znovu prezidentem nestane a tak se příjem dalších prostředků poněkud zmenší. Takto ovšem dostane i záruku, že na jeho nemovitosti koupené v zahraničí z prostředků Unie nikdo nesáhne a možná, že získá i nějakou tu provizi. Není nadarmo potomkem rusky mluvících židovských obchodníků. Kšeft je kšeft.

Přesto se Trump, pokud se mu podaří zastavit válku na východě, stane adeptem na Nobelovu cenu míru. Tak silně totiž slovo mír ve světě táhne.

Americký prezident není ovšem troškař.Vyhlásil další cíle. Cítí se novým Karlem Velikým či Napoleonem Bonapartem. Ví, že může všechno. Pardon, leccos. Že Evropa se proti němu nepostaví, že brzy, i když dnes budou třeba protestovat, se její lídři k němu budou plazit po kolenou a ten, jemuž umožní posadit se na pět minut v Oválné pracovně, se bude cítit vyvoleným a tím hrději pak ponese americký prapor poznání. Český prezident mezi nimi ovšem nebude. Nikoli pro svou zásadovost, tu by jistě rád pověsil na hřebík, ale pro svá nediplomatická vyjádření na Trumpovu adresu. Asi by je rád vzal zpět, ale současná hlava amerického státu zas tak moc nezapomíná.

Tím dalším cílem je Grónsko. Nic na tom, že jde o dánské území se členstvím v EU. Ostrov je bohatý na suroviny a navíc údajně vojensky cenný. Přes něj totiž mohou putovat rakety na USA, a pokud by Spojené státy vystřelily smrtící rakety ze svých evropských sil, bylo by možné odvetný útok nad Grónskem zlikvidovat. Ovšem přece jen jde především o suroviny, a proč by je měli mít nějací Dánové?

Zájem o přijetí Kanady do svazku USA byl sice vysloven, ale Kanaďané, jak známo, si cení své samostatnosti. A že by na rozdíl od Grónska, jak Trump také naznačil, použil proti nim na rozdíl od vůči Dánům sílu, je nepravděpodobné. Kdo se totiž bude mátožit až někam do míst stálého mrazu a bojovat tam se zbytky medvědů?

Konečně je tu Panamský průplav. Vybudovali ho sice Američané, umírali však při tom v tisících místní dělníci. Panamský generál Torrijos, bojovník za převod průplavu do panamských rukou, to zaplatil životem, když někdo, dodnes se neví kdo, zlikvidoval jeho letadlo. Další panamský generál, který chtěl totéž, Manuel Noriega, byl Američany obviněn z pašování drog a násilně odvlečen do Spojených států, kde byl také odsouzen. Bez možnosti návratu domů. Také tento průplav má být podle Trumpa převeden do správy USA, aby se tak prý předešlo čínským vojenským (?) zájmům. A tak byly výhodné dohody s čínskými přepravními společnostmi z obavy před zásahem armády Spojených států vypovězeny.

Po čem dál budou sahat ruce Trumpovy administrativy, zatím nevíme. Jisté je, že Spojeným státům už nestačí ovládnout americký rybníček (Mexický záliv) a jeho mezinárodní vody, nazval ho už dokonce Americkým zálevem, a těžit zde ropu, ani přivlastnit si naftová pole z Iráku a Libye, ložiska kovů z Kosova, obchod s bavlnou z Uzbekistánu a Pakistánu, s antimonem z Guatemaly, s kávou z Costa Ricy, atd. Už jde přímo o nová území určená k expanzi. Umím si představit, kdyby si něco podobného dovolily jiné státy světa. Třeba…

Spojené státy si představují, že jsou novým světovládným Římem. Přes cla si chtějí podřídit svět a nešetří při tom své satelity. Ty všichni se napříště mají víc podílet na bohatnutí Ameriky. Tak jako před dvěma tisíci lety Gallové, Germáni, Keltové, Judeici, Egypťané či třeba Nubijci. Nestačí vytvořit na osm set vojenských základen, jež hlídají regiony, ale leckteré země musí přímo vlastnit. Zvláště ty, které mají suroviny, jež nutně potřebuje americký průmysl. Proto ta rozpínavost. Jenže znovu opakuji – Řím skončil pro svou vlastní nenasytnost, a proto, že ostatní tehdejší svět měl už dost jeho dominance. Neměl už co dát těm, kteří se prodírali k moci ze severu a z východu. Bylo to bolestivé, ale bylo tomu tak. Chtěl vládnout čím dál většímu prostoru a využívat podřízenosti druhých národů k ještě bezstarostnějšímu životu. Namísto toho skončil v hluboké podřízenosti a v mnohaletém úpadku. Nebýt křesťanské církve, nevzpamatoval by se. Nezdá se vám, že podobnost s dneškem není vůbec náhodná?

Jaroslav Kojzar