Podivnosti kolem Ukrajiny

Existuje řada analýz týkajících se konfliktu na Ukrajině, od odborně věcných, až po ty, jejichž cílem je jen politická manipulace. Mainstreamovým manipulacím se propůjčila řada novinářů. Navíc úvahy různých analytiků vycházejí jen z předpokladů, které mohou být mylné, neboť nejsou známé utajované informace o skutečných počtech ruských moderních a supermoderních zbraňových systémů, pouze se ví, že existují. Neznají se ani počty skutečně bojově vycvičených vojáků, mobilizační možnosti, schopnost a rychlost přechodu průmyslu na válečnou výrobu apod. Vycházet jen z tvrzení jedné či druhé bojující strany, jak se u nás převážně děje, je projevem buď neznalosti, nebo politické demagogie, protože obě válčící strany sdělují pravdu jen v případě, když se jim to hodí. Jinak z pochopitelných vojenských i jiných důvodů (např. hybridní válka) přímo lžou nebo mlží.

Není jistě pochyb o tom, že by Rusové dokázali, při nasazení odpovídajícího počtu vojáků a vojenské techniky, rychlým způsobem vyřešit stávající konflikt na Ukrajině. Na druhé straně Rusko musí počítat s tím, že NATO se s některými silami do bojů nakonec zapojí, a proto je ruské bojové úsilí do jisté míry limitované, aby si armáda zachovala efektivní odpovědět na tuto variantu. Zajisté existuje i možnost, že velení ruské armády, se svolením Putina, může dát rozkaz k jednomu nebo několika úderům taktickými jadernými zbraněmi. Pokud by to nastalo, tak lze s jistotou očekávat, že před tímto úderem by Rusové vyhlásili nejvyšší bojovou pohotovost pro veškeré své strategické jaderné zbraně, aby okamžitě mohli zahájit nukleární útok v případě, že by NATO sáhlo k jaderné odvetě. Tento scénář je však méně pravděpodobný, protože USA si dobře uvědomují, že by došlo k zahájení světové nukleární války, ve které lze očekávat jen Pyrrhovo vítězství, kdy živí by záviděli mrtvým. Jestliže se v předchozích dvou světových válkách nebojovalo na území Spojených států, a Američané na těchto válkách výrazně ekonomicky vydělali, pak v této nukleární válce by to již neplatilo. A kvůli Ukrajině by Američané toto riziko nepodstoupili. Pravděpodobně by Spojené státy a tím i NATO zareagovaly kombinací nevojenských sankcí spojených s omezeným konvenčním úderem proti některým ruským silám, např. vojenským základnám. Ale možná ani to ne. Spojené státy si navíc dobře uvědomují, že za rohem ještě číhá »čínský tygr«, který v případě tohoto konfliktu nebude na straně USA, jak již dal najevo, neboť s Američany má nevyřízený účet ohledně Tchaj-wanu a stávajících mocenských ambicí.

Zelenský, podobně jako všichni političtí vůdci, osobně nebojuje. Pouze škemrá po západních státech o peníze a vojenský materiál. Pro svá oficiální vystoupení zvolil vlastní dress code – zelený svetr či mikinu. Tvrzení, že Ukrajina bojuje i za nás, není ničím jiným, než jen politickou rétorikou a demagogií. Zarážející v této situaci je to, že se po Evropě nekontrolovaně pohybují miliony mladých ukrajinských migrantů, kteří si zde užívají bezstarostný život, namísto toho, aby bojovali za vlast. Jsou to vlastně dezertéři, široce podporovaní vládami států EU. To o něčem vypovídá.

Proto na nedávné turné Volodymyra Zelenského po Evropě, zareagovala televizní stanice RTL France tím, že odvysílala satirický pořad, v němž francouzský humorista a imitátor Laurent Gerra přirovnal Zelenského misi k »cirkusu«. Ukrajinský velvyslanec v Paříži, Vadym Omelčenko, se ostře ohradil a požaduje omluvu.

Pokud ukrajinský velvyslanec požaduje od stanice RTL omluvu, pak my máme požadovat omluvu za nehorázné vyhrožování ze strany poradce Zelenského, M. Podoljaka, který zcela neadekvátně reagoval na slova šéfa evropské diplomacie, Josepa Borrella, ve španělské televizi týkající se jednoho z možných způsobů, jak ukončit válku na Ukrajině. Uvedl, že válka by skončila okamžitě s ukončením vojenské podpory ze strany Západu.

Podoljak nepřípustně zareagoval na výroky Borrella na svém twitteru a následně vystoupil i v ukrajinské televizi, kde zdůraznil, že dojde-li k omezení vojenské a finanční pomoci Ukrajině, tak v Evropě výrazně vzroste počet teroristických útoků. To je nepřípustné mafiánské vydírání. Tento výrok jasně ukazuje, že někteří významní ukrajinští politici uvažují o ukrajinských migrantech v Evropě jako o své páté koloně. To by mělo být pro nás mementem i varováním. Česká republika měla v nedávné minulosti největší potíže právě s ruskou a ukrajinskou mafií. Vzhledem k dnešním okolnostem, konání ruské mafie prakticky ustoupilo do pozadí a stalo se marginálním problémem. Ale o to více se hlásí ke slovu ukrajinská mafie. Neměli bychom zapomenout, že Zelenský svého času rozdal Ukrajincům zbraně, a to bez jakékoli kontroly. A protože se ukrajinští migranti při vstupu do zemí EU nepodrobují prohlídkám, tak část těchto zbraní se mohla bez potíží dostat do Evropy.

Finanční ekvivalent podpory Ukrajině dosáhl už astronomických hodnot, a přitom není vidět světlo na konci tunelu. Jedná se o částku, jíž Ukrajina nikdy nesplatí a která nadále roste. Pro naší politickou scénu je dnes zcela typické, že pokud iniciátorem války jsou Spojené státy, tak nezazní žádná kritika. Přitom každá válka, ať útočná či obranná, způsobuje devastaci a utrpení hlavně nevinných lidí. Stačí vzpomenout války v Iráku, Afghánistánu, Jemenu, Libyi, Sýrii nebo dnes na Ukrajině. Po těchto válkách zůstala vždy jen poničená země a krvavý bratrovražedný boj, ale původní problém se nevyřešil. Zapomíná se, že válka přes všechna honosná hesla není nic jiného, než obyčejný kšeft.

Přitom válka na Ukrajině ani nemusela být. Analytik Mike Whitney cituje bývalého plukovníka americké armády Douglase Macgregora, který hrál významnou roli ve válce v Perském zálivu a při bombardování Jugoslávie: »Celému konfliktu jsme se mohli vyhnout, kdybychom jednoduše uznali legitimní zájmy Moskvy na dění na Ukrajině. … Mohli jsme tedy zasáhnout hned na začátku a přivést obě strany k uzavření příměří. Ve skutečnosti jsme nechtěli Rusům posledních 10 nebo 20 let naslouchat, jaké mají obavy z toho, co se děje uvnitř Ukrajiny.«

Okolnosti této války připomínají události tzv. Karibské krize v roce 1962, kdy hrozilo, že přejde v jaderný konflikt mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Naštěstí se oba tehdejší lídři USA a SSSR, J. F. Kennedy a N. Chruščov, nakonec dokázali dohodnout a k nukleární válce nedošlo. Američané stáhli své rozmístěné rakety z Turecka a Itálie a Sovětský svaz zase z Kuby. A aby se mohlo napříště předcházet podobným krizovým situacím, vybudovalo se přímé spojení mezi Bílým domem a Kremlem, mediálně označované jako »červený telefon«. Dnes tato »horká linka« mezi USA a Ruskou federací už neexistuje.

A bohužel se ukazuje, že v dnešní situaci na Ukrajině není ani chuť se dohodnout. To může způsobit, a to i nechtěně, nevratnou eskalaci války, která by téměř jistě přešla ve válku nukleární, protože v konvenční výzbroji a počtu vojáků má NATO nad Ruskem převahu. Ale v oblasti nukleárních a raketových zbraní má Rusko vůči NATO vyrovnaný vojenský potenciál a v některých technologiích má i navrch.

František Krincvaj