Bylo to… víte, že si to už ani nepamatuji…, když jsem s předvyjednavačem Prahy, jež byla řídícím centrem Galerie hl. m. Prahy, tehdy odpovídajícím za městskou kulturu, Václavem Bartošem, přijel do Tábora, abychom jednali s náměstkem okresního předsedy odpovídajícím za kulturu. Šlo o to, aby dům sochaře a grafika Františka Bílka v Chýnově kousek od okresního města byl převeden do majetku zmíněné galerie. Té totiž už řadu let patřil Bílkův ateliér a dům v Praze nad Chotkovou cestou. Jenže tady byl problém. Dům vlastnila Bílkova rodina a spravovala ho jeho vnučka, jež žila ve Spojených státech. Prý by byla vstřícná, dozvěděli jsme se, ale chtěla by, aby jí byl zachován malý tamní byt, do něhož by čas od času mohla přijet. Na to jsme neuměli odpovědět. Neuspěli jsme tedy se svými sondami, ale ten, kdo převzal jednání po Václavovi, byl úspěšnější, i když to také trvalo nějaký čas. Já totiž byl jen průvodcem svého tehdy významnějšího druha.
František Bílek se v Chýnově narodil. Později si podle svých plánů nechal kousek od hlavní silnice směrem na Tábor postavit zmíněný dům. V něm tvoříval prý své hlavní zakázky. Kdo vlastně byl František Bílek? Sochař, grafik – to jsem vlastně už napsal, syn koláře a povozníka, student profesorů Pirnera a Maudra, jenž se kvůli svému částečnému daltonismu musel věnovat spíše sochařině – ale ani to by neosvětlilo velikost Františka Bílka. Byl ve svých dílech symbolik svázaný se secesí a dokázal si vytvořit svůj vlastní umělecký styl vyhledávaný objednavateli. Když v roce 1908 Prahu navštívil slavný francouzský sochař Antoine Bourdelle, odmítl Bílkovo epigonství a prohlásil, že jeho dílo je původní a spíše jiní ho začínají kopírovat.
Když přešla móda secese, většina tvůrců se od secese odklonila. Nikoli však František Bílek. Až do své smrti tomuto stylu zůstal věren, přesto, že projel skoro celou uměleckou Evropu a mohl se seznámit s novými myšlenkovými proudy. Možná jsou minulé věty z hlediska formy pro nás důležité. Bílek se totiž nezbavil svého náboženského nazírání, ale ani proto bych se dnes, kromě stopadesátého výročí jeho narození (6. 11. 1872), u jeho myšlenkové odkazu nezastavil. Věřím, pokud jde o náboženství, v něco jiného než on, ale dokáži ho pochopit.
František Bílek, a jsem u jádra věci, byl především vlastenec. Jakýsi potomek už neexistující Jednoty bratrské. Neodvažuji se napsat, že jeho nejvýznamnější díla jsou spojena jen s touto vírou a jejím odkazem a s láskou k zemi české. Ale posuďte sami: Jan Hus (1901), Komenský se loučí s vlastí (1926), Husův pomník v nadživotní velikosti pro Kolín (1914), Bedřich Smetana pro Jabkenice ((1924), nerealizovaný návrh pomníku pro Bílou horu (1908), Žal – socha pro pomník V. B. Třebízského na vyšehradském hřbitově (1909), velká sochařská expozice – pomník Jana Husa v Táboře (1928), Jan Žižka z Kalicha pro Honbici (1912), pomník Jana Blahoslava pro Přerov (1923), pamětní deska Jeronýma Pražského proti Staroměstské radnici (1916), atd., atd.
Ovšem i jeho díla se dotkla primitivnost, jež zachvátila po válce Evropu. Z jeho Krucifixu v katedrále sv. Víta někdo nechal ze zadní strany odstranit jméno T. G. Masaryka. Těžko by to bylo se souhlasem představitelů nově nastupující moci. Jen ti, kteří se chtěli zachovat, se snažili být »papežštější než papež«. Doba »kácení« občas umožní, aby se na ní přiživili ti, kteří nemají z minulosti právě nejčistší svědomí a chtějí si zachovat i po politické změně svá postavení anebo je dokonce »vylepšit«. Myslíte, že je tomu jinak? Najednou je tolik bojovníků »proti komunismu«, že by před Listopadem vlastně musel být skoro celý národ »za katrem«, anebo by nic nemohlo fungovat. A tak mezi disidenty se dokonce dostali snad i absolventi přísně tajných špionážních kursů.
To vše se ovšem Františka Bílka netýkalo. Zemřel v době, kdy si na zámku v Panenských Břežanech vybaloval poslední zavazadla zatupující říšský protektor Heydrich. Zanechal nám však velmi významný odkaz. Lásku k vlasti. Proto si také jeho stopadesáté výročí narození připomínáme.
Jaroslav Kojzar