Petr Pavel opět vystoupil v roli zážitkového prezidenta, generála, muže v první linii a geopolitického komentátora v jednom. V OSN přišel s pozoruhodnou formulí: Rusku musíme »zvyšovat cenu války«, ale zároveň dát šanci diplomacii. Člověk skoro čeká, kdy někdo zveřejní přesný ceník. Kolik ještě musí válka stát, než bude diplomacie dostatečně atraktivní?
Prezident se tvrdě pustil do Ruska. Tak tvrdě, až se v Moskvě nepochybně začali rozhlížet, odkud že to dunění přichází. Z Prahy? Z New Yorku? Nebo snad z tiskové konference po projevu? Česká zahraniční politika totiž někdy působí, jako kdyby se velikost země měřila hlasitostí prohlášení. To umíme ze všeho nejlépe.
Do celé věci navíc vstupují volby. Ty ruské zřejmě nedopadly podle představ těch, kteří čekají, že geopolitické problémy vyřeší správně vyplněný volební lístek. A německá politická realita také ukazuje, že voliči mají nepříjemnou vlastnost: občas hlasují jinak, než by si přáli komentátoři, vlády nebo prezidenti sousedních států.
Když už tedy evropské volby tak bedlivě sledujeme, mohl by nám prezident rovnou prozradit svého favorita pro Francii. Ať víme, kterému kandidátovi bude příště přiznána známka »správný Evropan«, kdo bude »problematický« a kdo už bude představovat téměř bezpečnostní riziko, když už mu nezavolá ani prezident Macron.
A ještě jedna otázka se nabízí skoro sama. Když prezident mluví o tom, že je třeba protivníkovi zvyšovat cenu války, neposlouchají někde v českém zbrojním průmyslu jeho projev s mimořádnou pozorností? Ladil snad řeč se Strnadem z CSG? Nebo s někým od Coltu? To je důležitá otázka, kterou si podobná rétorika přímo koleduje položit. Válka má totiž zvláštní ekonomickou vlastnost: zatímco jedni počítají mrtvé a státní rozpočty počítají miliardy, jiní počítají zakázky a zisky.
Nejpůsobivější je ovšem Pavlova diplomacie. Nejprve protivníkovi zvýšíme cenu války, zesílíme tlak, přidáme zbraně a ukážeme rozhodnost — a potom mu velkoryse nabídneme jednací stůl. To už není obyčejná diplomacie. To je diplomacie s cenovkou.
Pavel přitom správně připomíná, že diplomacie je nejdůležitější mezi protivníky. Právě proto by možná stálo za to tuto myšlenku jednou skutečně domyslet. Diplomacie totiž nezačíná ve chvíli, kdy druhá strana přijme všechny naše podmínky. V takovém okamžiku už zpravidla není příliš o čem vyjednávat.
A tak nám po projevu zůstává jednoduchá otázka: chceme válku především prodražovat, nebo ji chceme především ukončit?
Protože jestli bude měřítkem úspěchu jen to, kolik konflikt stojí protivníka, mohl by být nakonec nejspokojenějším posluchačem podobných projevů nikoli diplomat, ale obchodní ředitel zbrojovky.
Jan Klán
Petr Pavel opět zaklepal na dno zespodu.