Pane plukovníku, Svině Sedlák, dovolte mi promluvit…

SVINĚ je hodnost, kterou jste mi přidělil. Svini unesu, za nepřítele státu vás, plukovníku Foltýne, žaluji. Občany s jiným názorem než zednářským jste označil za svině, které už se staly nepřáteli vlastního státu. Je mi dvaašedesát. Jako prezidentu Pavlovi. Mám i stejnou vejšku jako on (VVŠPZ Vyškov), byť tak angažovaně jsem se neangažoval, nemaje tolik angažovaného otce.

Socialistickému Československu jsem dle přísahy oddaně sloužil do února 1990. Dál mě svědomí nepustilo, neboť armádního velení se postupně ujímaly svině, které se staly nepřáteli vlastního státu. Jistě, pan prezident prokázal větší odolnost či snad méně náchylný žaludek na otřesy… Ale o něho mi nyní nejde…

Vidíte, Foltýne, a jsme u jádra pudla. Vy svině, já svině. On taky… Rozdíl takto podstatný však existuje. Lidově řečeno – není svině jako svině. Záleží na úhlu pohledu, že? To je ten rozdíl. Vaše skutky komentovat nebudu, toho se snad jednou důstojně ujmou orgány činné v trestním řízení. A trousit z úst svině, jen abych se zalíbil, rovněž nehodlám, nejsem primitiv.

Jedno vám však se vší vážností vzkazuji: Nejde o tu svini, jde o něco jiného – a sice… Jakým právem vy veřejně kastujete obyvatelstvo, resp. kdo tou sviní a nepřítelem státu je a kdo není? Prosím, nechte nás, ty vaše svině, na pokoji. Jako my, svině, necháváme na pokoji vás. Nejste můj rodič ani můj nadřízený, aby z takového či podobného vztahu plynula pro mě povinnost, abych vás poslouchal, notabene nechal se od vás mírnix týrnix urážet.

O tom, kdo je dnešním nepřítelem českého státu, si, pevně v to věřím, jednou popovídáme u soudu. A teď vám decentně vrátím na oplátku tu vaši svini i mně určenou – vy coby obžalovaný, já coby svědek. Věřte mi, že budu-li za tímto účelem obeslán, dostavím se, i kdybych měl k tomu soudu přilézt po čtyřech.

Pane plukovníku, Svině Sedlák, dovolte mi odejít…

Dušan Sedlák