Pan Halík a jeho vlastenectví

Vystoupení pátera Halíka na pohřbu Karla Schwarzenberga bylo prý tak významné, že by se mělo stát povinnou náplní vyučování dětí ve školách a jakýmsi návodem pro chování dospělých. Řekněme Biblí, jíž napsal sám Tomáš Halík a která by se stala součástí možná dokonce poučení, tedy něco jako jsou Dopisy Korintským, jimiž nás obohatil sám svatý Pavel z Tarsu. Zároveň však i jakýmsi Malleus maleficarum, tedy Kladivem na čarodějnice dominikánů Kramera a děkana Sprengera, pro Česko.

Plná Katedrála stejně smýšlejícího anebo se alespoň tak tvářícího auditoria ho vyslechla, tváře se, že s ním souhlasí. Ostatně, jak by mohli přítomní veřejně vyjádřit byť jen pochybnosti? Vždyť přece Schwarzenberg a Halík, zvláště ten, vrátili vlastenectví jeho smysl, cenu a význam – tak to mysleli.

Ti, co seděli nebo stáli v Katedrále, museli vyslechnout opěvování katolické církve, podřídit se jejímu ritu, i když jsou od narození nevěřící, a tvářit se, že věří. Také národ se měl prostřednictvím televize sklonit a znovu se vydat jezuitskému výkladu a vyslechnout moderního Koniáše, jak hřímá hrůzy na ty »flastence«, kteří nepochopili, co je to »pravé vlastenectví«. Karel Schwarzenberg byl přece »vychovatel soudobé české společnosti, vychovatel šlechetnosti«. (Proto mu za to děkujeme, jak jsme si mohli přečíst na jednom z transparentů kousek od Matyášovy brány.) Prý »Vlastenectví se v posledních letech stalo zprofanovaným pojmem. Za vlastence se u nás hojně vydávají lidé, kteří podstatu české státnosti zrazují«.

Dozvěděli jsme se také, že tito lidé vlastně podporují Putina, dovolí si kritizovat a dokonce odmítat Evropskou unii a NATO, které nám poskytly »netušené možnosti«. A proti tomu »nebezpečnému, zrádnému pojetí vlastenectví« je vlastenectví rodiny Schwarzenbergů, jež je charakterizováno »ctností ušlechtilosti«.

To vše zřejmě našel na zmíněném rodu a na samotném Karlovi, jemuž byl vystrojen státní, pardon – církevní pohřeb, placený státem, prelát Halík. Prý díky těm, pseudovlastencům, tedy těm, kteří mají jiný názor, převládá »náboženství trhu« namísto šlechetnosti a skutečné lásky k vlasti. Jediným vlastencem totiž je ten, kdo miluje svou euroatlantickou vlast, jejíž součástí jsme, podporuje (ty správné) »Syřany i Ukrajince« a věří, že s NATO jsme navždy v bezpečí. Jen nevím, před kým. Dnes podle Halíka před Ruskem, zítra třeba před Čínou. …A pozítří někdo z tohoto euroatlantického seskupení bude chtít na náš úkor mít víc moci, víc surovin a bude nám vysvětlovat, že pro naši budoucnost bude lepší, když se zbavíme veškerých národních práv, budeme platit jednou měnou a »svobodně rozhodneme« třeba o tom, že úředním jazykem budiž u nás jazyk Unie, protože tak i migranti se lépe domluví bez překladatelů. Přehnal jsem to? Možná, ale proč se ty první tři body pomalu stávají skutečností a další, kromě zatím toho posledního, se prodiskutovávají mezi těmi nahoře a třeba paní Pekarová Adamová už pro euro začala horovat?

Prelát Halík nastínil cestu. Dokonce bylo zmíněno, jak ostudný byl poválečný Lex Schwarzenberg. Zřejmě proto, aby ho Sněmovna ovládaná pravicí mohla zrušit a pak třeba i Benešovy dekrety. Tak by byla nastolena schwarzenbergovská šlechetnost a pravé vlastenectví? Vlastně proč ne? Vždyť opěvovaný kníže Karel o sobě přece jednou prohlásil, že je sudetský Němec.

Halík ověnčený profesurou a oděný v ornátu dštil dál oheň na všechny, kteří myslí jinak, než prounijní elita, »západní svět«. Nověji se ovšem používá »světové společenství«.

Jenže tento název poněkud kulhá, jestliže se oprostíme od ČT-klišé a připomeneme si, že Mezinárodní olympijský výbor, jako dejme tomu nepověřený průzkumník názorů mezi národy, schválil účast ruských a běloruských sportovců na olympijských hrách v Paříži. To ovšem znamená, že pro hlasovaly zástupci olympijských výborů z různých zemí světa a převládl opačný názor, než má Halík, ČOV a než měl Schwarzenberg. Kdo tedy má pravdu? Většina nebo zastánci euroatlantické linie? Tedy ti, kteří se řídí pokyny ze Spojených států? A nejde jen o sport.

Do BRICSu, kde má beze sporu významné slovo i Rusko, se hlásí další země a to dokonce takové, jaké by tam člověk dříve ani ve snu nehledal. Proč asi, pane Halíku? Mohu se také zeptat, kdo vlastně má těch osm set základen v celém světě a domnívá se, že ten svět je jeho předzahrádka? Kdo válčil od Druhé světové války v desítkách zemí a porážel tamní režimy a to buď ekonomicky, nebo přímou intervencí? A ono NATO? Snaží se zajistit mír ve světě, anebo ničí neposlušné režimy, jako byl ten v Iráku, v Afghánistánu, v Jugoslávii, v Libyi? To nebyl Vietnam dostatečným poučením, či ho musíme prožít znovu, ale tentokrát i my? U lecčehos byl ministr či poslanec Schwarzenberg a neslyšel jsem, že by horoval pro mír. Také u Majdanu, v němž byl za přispění USA a Evropské unie násilně svržen platný režim. Dnes, nepochybuji o tom, že se o něco podobného pokusí stoupenci Bruselu a Washingtonu na Slovensku proti vládě premiéra Fica. Podle hesla, když není po našem, není to demokracie! Také proto jsem ocenil otevřenost paní prezidentky Čaputové, jež návštěvou pohřbu Karla Schwarzenberga ukázala, kam jí srdce táhne a jaké budou její další kroky.

Ještě jedno bych však chtěl připomenout. Jeden z prvních československých zákonů, stvrzený Tomášem Garriguem Masarykem, zrušil šlechtické tituly. Proč je veřejnoprávní ČT opět vrátila při podobných příležitostech na obrazovku? Nebo pro ni zákony neplatí?

Jaroslav Kojzar