Bylo to 31. května 1933, kdy se sešli představitelé Malé dohody, aby se rozhodli, zda se nějakou formou připojí k »paktu čtyř«, tedy Anglie, Itálie, Francie a Německa. Když se scházeli, ani netušili, že vlastně…, ale co vlastně? Ministr zahraničí Československa, uznávaný diplomat na evropské scéně a jeho jugoslávští a rumunští protějšci si sedli k jednacímu stolu a památná schůzka mohla začít…
Oč vlastně šlo v oné smlouvě, kterou měli svou vahou podporovat? Šlo o to, že by jí vznikl vojensko-politický pakt, který by nejen rozhodoval o tom, jak tomu bude dál v Evropě, ale zároveň by zrovnoprávnil Německo, pokud jde o zbrojení, a uvolnil versailleská omezení, pokud jde o armádu. Své postupy v následujících letech měly ony čtyři státy koordinovat a zřejmě postupovat i společně. Při tom si vlastně rozdělit celou Evropu. Předchůdce NATO by byl na světě, i když zatím omezen jen na Evropu. Jak ovšem víme, současná Aliance měla původně být jenom obranným paktem, jenž by, pokud by nebyl zvnějšku napaden, neopustil hranice signatářských států. Ukázalo se však, že to i v tomto případě je jinak.
»Pakt čtyř« byl nápad Mussoliniovy Itálie. Přednesl ho při březnové návštěvě (1933) britského premiéra MacDonalda v Římě. Hitlerovi, který právě začínal vládnout Německu, se návrh líbil. Byl by to pro něj dobrý začátek a předešel by jednostranné kroky, které by muselo Německo udělat, aby se vypořádalo s »Versailleským diktátem«. A Francie? Stále byl u moci kabinet, v němž ministrem zahraničí byl Louis Barthou. Ten svůj souhlas vázal souhlasem spřátelených států, tedy Malé dohody. A tak se představitelé malodohodových států sešli. Jednali, jednali, probrali »pakt« ze všech stran a nakonec ho odmítli. Rozhodující slovo měl dr. Beneš. To byl ovšem rozhodující hřebík do rakve zmíněného »paktu«.
Pro neněmeckou trojici signatářů měl takový »pakt« ještě jeden význam. Vytvoření jednotného spolku, který by vydělil Sovětský svaz ze stávající Evropy. Mimochodem – nenabízí se vám situace z posledního třicetiletí, jako jakési pokračování zmíněné dohody?
Ptejme se po důvodech, které všechny tři země Malé dohody spojily. Především měly své zkušenosti. Obklopeny fašistickými nebo fašizujícími státy byly napojeny na Francii, i když také s Anglií se styky zlepšovaly. Ale věděly, že jakékoli porušení Versailleského systému je pro ně hrozba. Ani osoba Barthoua nebyla zárukou, že se všechno nebude vyvíjet proti nim. Nakonec se ukázalo, že měly pravdu. Barthou byl za rok v Marseille zavražděn a vše směřovalo k lavalovské politice ústupků Německu a tzv. nevměšování, jež se později změnilo v naprostou podřízenost chamberlainovskému appeasementu – ustupování.
Onou zkušeností malodohodových států byl především výsledek jednání v Locarna z října 1925, kdy byly tzv. rýnským garančním paktem Německu zaručeny hranice na západě, ale nikoli ty východní. Dokonce se v kuloárech hovořilo o jejich revizi. Ač Locarnské dohody jako celek podepsalo i Československo, jejich výsledkem bylo silně rozladěno. Utěšovalo se ovšem tím, že právě jeho, jakožto nejpřednějšího spojence Francie, se případné změny týkat nemohou. Ovšem ukázalo se, že nacisté neměli na mysli nic jiného, než takovou revizi uskutečnit. Poté, co pražská malodohodová schůzka odmítla »pakt čtyř«, napsal německý vyslanec Koch do Berlína, že »se příčí povaze Čechů vydat něco, co již mají«, a tím potvrdil zájem Německa o revizi Versailleských dohod.
Pražské rozhodnutí malodohodových diplomatů všechny čtyři státy »paktu« zaskočilo. Sice pokračovaly dál parafováním dohod (v polovině července), ale to také bylo poslední, čeho dosáhly. Tedy alespoň v této době. Mohutné demonstrace především ve Francii donutily parlament dohodu nepřijmout. Ani obyčejní Angličané nezůstali laxní. Pro Mussoliniho a Hitlera to bylo zklamání. Proti se postavilo také Polsko a ani další státy kontinentu se nevyjadřovaly kladně.
Později vlastně pakt znovu ožil. Bylo to v Mnichovské dohodě, jež předznamenala události, které vedly k Druhé světové válce.
Nyní takový pakt nahrazuje NATO. Také ono chce být vládcem Evropy a diví se, když s tím některé síly nesouhlasí.
Mnichov se uskutečnil skoro rok před vypuknutím horké války, která rozvrátila většinu Evropy. Neměli bychom si z ní vzít konečně poučení?
Jaroslav Kojzar
Brázda, slouží ti k tvé antikomunistické cti, že sem vždycky prskneš něco pro pobavení komunistů a pana Kojzara, aby se měl čemu zasmát u dopolední kávy.
Brázda, ty ze tvého tlejícího mozku už víc nevydoluješ, než tato tvá antikomunistická ho*vínka, která si mažeš kolem pusy. Ale piš dál, vždycky pobavíš.
V Evropě se vždy válčilo ,neboť všechny bolístky se musí řešit krvavě ,až přišel Hitler a chtěl udělat pořádek po německém způsobu ,no Sovětský svaz dál nasrozuměnou ,že pánem v Evropě Hitler nebude.Nějak vyplynulo z okolností ,že USA určují běh Evropy ,ale na jak dlouho? Na východě se znovu zvedá vichr a jak známe historii ….
Analogie, kterou nám tu předestírá Kojzar nejen silně skřípe, to je přímo výron chorého nebo možná spíš senilního mozku, pokřiveného komunistickým viděním světa.
Především tu autor operuje s bolševickým koloniálním útvarem Sovětského svazu, který čas a především sami bolševici přivedli dávno na buben a způsobili jeho zasloužený odchod na smetiště dějin. Že jeho zbytková část Rusko stále touží po jeho imperiální obnově i přes zjevnou nechuť ostatních ostatních bývalých národností SSSR, je zjevnou skutečností.
Co je ale především nehoráznost, je Kojzarův poťouchlý pokus o připodobnění „paktu čtyř mocností“ dnešnímu NATO. Podprahově se čtenářům snaží podsunout, že ve státech NATO vládnou fašistické, nedemokratické vlády, které touží po expanzi na východ. Tak to ale opravdu není.
Základním atributem nedemokratických, totalitních států je, že v nich svobodně smýšlející lidé nemohou vyjadřovat své názory, hrozí jim vězení, někdy i smrt. Tak tomu bylo v nacistickém Německu, odkud lidé prchali, tak tomu bylo v komunistickém východním bloku, tak tomu je v současném Rusku a Bělorusku. Ze Německa a ostatních států západního světa dnes vskutku nikdo neprchá. Země západního světa naopak působí jako magnet pro uprchlíky z celého světa. I ruští boháči tam mají uloženou hlavní část svého nakradeného bohatství. Nakonec i Kojzar tu zůstává a neodchází z kdovíjakého důvodu za lepším např. na Kubu. nebo do severní Koreje.
NATO je obranným svazkem demokratických států. Jistě by bylo správné, aby ta evropská část spoléhala více na sebe a ne na USA. Zvýšený rozpočet na armádu by tomu měl napomoci. Kojzarům a ostatním proruským podržtaškům navzdory.
………. 🤮 ……….
Sovětský svaz byl naopak úspěšným projektem, jak transformovat carskou koloniální říši ve svaz rovnoprávných národů. Občané si to tak přáli, jak dokázaly výsledky referenda v roce 1991.
Naopak Západ nahradil svůj kolonialismus neokolonialismem a vykořisťuje třetí svět ještě brutálněji.
K ekonomickému poklesu (tedy k tomu, co právě zažívá Fialistán) došlo v SSSR až v důsledku pochybných Gorbačovových experimentů a tento pokles se změnil v prudký propad po roce 1991, po návratu zpět do kapitalismu za Jelcina. Stejný výsledek, byť jen méně brutální, měl ovšem návrat do kapitalismu ve všech bývalých socialistických zemích. Proto se Rusové váží Putina, který dokázal tento propad do určité míry překonat.
Je to americký režim, kdo touží po světovládě, kdo neustále napadá jiné země, inscenuje jim tam „barevné revoluce“ a rozšiřuje vlastní sféru vlivu.
Samozřejmě že v řadě zemí Severoatlantického paktu vládnou nedemokratické režimy pošlapávající lidská práva: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, teď se k nim přidává i fialový režim se svými politickými procesy, cenzurou a vyhazováním z práce za pravdu.
Pobaltí se za posledních 33 let slušně vylidnilo. Lidé prchají i z ČR, třeba lékaři do Saúdské Arábie. Naopak spousta obyvatel Ukrajiny uprchla do Ruska a Běloruska.
Jistě, oligarchové škodí Rusku stejně jako všem kapitalistickým zemím a dá se to napravit jedině systémovou změnou.
Zločinecký Severoatlantický pakt je a vždycky byl agresivní imperialistickou organizací zemí, které spíš o demokracii žvaní, než aby skutečně demokratické byly.