Otazníky nad volbami v Británii a ve Francii

V době, kdy píšu tyto řádky, probíhají ve Velké Británii parlamentní volby a ve Francii vrcholí kampaň před druhým, rozhodujícím kolem parlamentních voleb, které se uskuteční v neděli 7. července. Je to prý nuda, nechal se kdosi slyšet, ve Francii prý rozhodně vítězí krajní pravice a v Británii levice.

Není dobré chválit dne před večerem, byť velký výprask pro vládnoucí britské konzervativce a vládnoucí francouzské Macronovi liberály se zdá být garantovaný. Hlavní nejistotou je efekt zoufalého spojování se Macronovců a levicové koalice před druhým kolem parlamentních voleb (odstupování části kandidátů, kteří v prvním kole skončili na třetím místě). Jinak se spekuluje pouze o míře výprasku dosavadních vládnoucích stran ve Velké Británii a ve Francii, resp. v obou zemích platný většinový volební systém může dosti zamíchat kartami.

Problémem jsou i otazníky nad pravicí a levicí. Nějak mi to připomíná léto 1914, kdy nejen pravicové buržoazní strany naháněly své voliče na jatka velké (první světové) války, ale totéž také dělali šéfové levicových sociálně demokratických stran. S jednou výjimkou – ruskými bolševiky. Ti také vzápětí byli posláni na »odpočinek« na Sibiř a nepomohla jim ani imunita, kterou jako členové ruské dumy (parlamentu) měli. My si tu válku nenecháme rozvracet a miliony mrtvých jsou jen pomluvou nepřejícníků. Do konce roku se bude slavit vítězství (metropoli protivníka doplňte sami). Nakonec přímých mrtvých (na bojištích) první světové války bylo deset miliónů, dalších osm miliónů lidí zemřelo na bídu způsobenou touto válkou a po ní bezprostředně evropské obyvatelstvo masakrovala tzv. španělská chřipka, zavlečená do Francie z USA. Je tu jeden rozdíl, dnes se dosud bojuje jen do zabití posledního Ukrajince a přátelská výpomoc nese oběti v jednotlivých státech maximálně v rozsahu několika tisíc »dobrovolných žoldáků«.

Pokud jde o přístup k aktuální velké válce na Ukrajině, je v ní Velká Británie namočena až po uši a vinni nejsou jen vládnoucí konzervativci, resp. zde na britské politické scéně vládne shoda. Od pravděpodobné nové labouristické vlády se zde nečeká změna, byť generálové si stěžují na prázdné vojenské sklady, podobně generálové ve Francii…

Ve Francii je situace podstatně složitější. Válečnickou politiku prezidenta Macrona nepodporuje v první řadě Národní fronta Mariny Le Penové, strana to krajní pravice, které mnozí přičítají i fašistické sklony. Asi jako paní Meloniové v Itálii. Meloniová ale ze všech sil podporuje válku na Ukrajině, což se o Národní frontě říci nedá. Pak je tu francouzská levice, která se pod tlakem většinového volebního systému spojila do jednotné koalice čtyř francouzských spíše levostředových stran, byť Melenchonova Nepokořená Francie a francouzští komunisté jsou počítáni ke krajní levici. Podívám-li se na podporu války na Ukrajině, je to ve francouzské levici také všelijaké, zvláště u některých stran (socialisti, zelení).

Velkým problémem Francie je růst migrantských území nikoho, tzv. no gone zone, pokračující převážně muslimská migrace do Francie a rostoucí muslimský teror vůči domorodým Francouzům. Že teror není levicová hodnota, snad nemusím vysvětlovat. Problém je, že zatímco Le Penová získala na kritice vládní promigrační politiky více než třetinu francouzských voličů, Macronovi liberálové pokračují v politice podpory migrace a v zásadě i v ochraně islamistického teroru. Levicové strany, zejména Nepokořená Francie, socialisté a Zelení jsou rovněž promigrantští. Že tím širokým vrstvám francouzských občanů neprospívají, je zřejmé.

Jan Zeman