Osvětim varující

Začnu dnes s politikou, i když politika za ostnatým drátem obou osvětimských areálů měla navždy zmizet, bez ohledu na to, co se v onom táboře v letech války dělo, což ovšem byla také politika. Hrůzná, že i katolická inkvizice by musela děsivostí oněmět. A ta uměla být svým jednáním s heretiky strašlivá. To, co se dělo v táboře, vlastně ve dvou, protože ve skutečnosti byly samostatné, i když s jedním jediným velením, bylo úděsné. V táborech, které se jmenovaly Auschwitz a Birkenau, tedy česky Osvětim I a Březinka.

Politikou už je to, co bigótní polské vedení dokázalo sdělit světu při »kulatém« výročí jeho osvobození. Tehdy, pamatujete, pozvalo na vzpomínkovou akci snad všechny země Evropy, jen jednu nikoli – Rusko. Prý, alespoň tvrdil ministr Grzegorz Schetyna, tábor osvobodili Ukrajinci, a tak za osvoboditele jako řečníka pozval zástupce Ukrajiny. Nic nevadilo, že pár desítek kilometrů odtud v době osvobození banderovské ukrajinské bojůvky vraždily civilisty a vojáky Armii ludové a snad i dokonce prozápadní Armii krajowé. Do Osvětimi podle něj vstoupili první vojáci Ukrajinského frontu, tedy Ukrajinci.

Již před tím toto místo židovského holocaustu bylo pramenem svárů. Katolická polská církev totiž na místě, kde zahynuly statisíce či dokonce miliony Židů, pochopitelně i tisíce nežidů, ateistů a protestantů, nechala postavit katolický kostel, jenž svým křížem dodnes vysoko převyšuje nejvyšší budovy Osvětimi I. Protestoval celý svět, zvláště Izrael, ale katolická církev má v Polsku svá privilegia a svou jedinou pravdu… Těm mrtvým to ovšem již může být jedno. Těm živým to jedno není dodnes.

Byl jsem tu poprvé hodně dávno. Podruhé se spolkem novinářů. To jsem již provázel mladé adepty novinařiny. Pak ještě vícekrát. Po převratu, už jako učitel na jednom pražském gymnáziu, jsem do Osvětimi zavezl autobus plný studentů. Štěbetavých a málo zvládnutelných náctiletých, jimiž doslova klepala puberta a odpor k autoritám. Mě na vědomí brali. Byl jsem sice přátelský a vstřícný, ale vydobyl jsem si určitou autoritu. Přesto ani já jsem předem nemohl říci, jak vše dopadne a nebudu-li muset využít všechnu svou přísnost, aby neznesvěcovali místa, která jim chci ukázat.

Když jsme dorazili ke známé bráně s nápisem Arbeit macht frei, kterou sem umístili nacisté, »pytel blech« za mnou se podivně ztišil. Stále však jsem mohl slyšet i »blbé poznámky«. Nechal jsem však studenty rozběhnout, ať každý jde po svém, a zamířil k bloku, kde prožil měsíce můj tchán. Vyšel jsem do patra, kde v namačkané světniciležely na slámě vedle sebe trosky lidí, jež po ránu s obuškem v ruce kápo s černým trojúhelníkem na hadrech vyháněl do mrazu a deště na nesmyslný appel.

Po více než dvou hodinách se zmlklí kluci a holky, se skrytými slzami, shromáždili u autobusu. Byli tu všichni a na čas. Jeli jsme dále k Březince. Pár kilometrů. Krásné jméno pro tak kruté místo. Bývaly tu pole a na konci cesty pak malý lesík složený z bříz a uprostřed něj malá kouzelná vodní plocha. Úplná scéna z Kvapilova jezírka, které lze uvidět kousek od Chudenic. To, pokud jde o Březinku, bývalo. Tak jsem to ani já neznal. V době, kdy jsem sem přijel poprvé, už i většina dřevěných baráků chyběla. Jen několik jich tu nechali pro představu. Pouze věž přehlížející celý tábor, kde hlídal strážný s kulometem, aniž by přehlédl celý prostor v noci osvětlený reflektory, tu byla. Pod ní se nalézal vchod, jímž sem dorazily statisíce, aby je většinou z rampy, kde zastavily jejich dobytčáky, posílaly po gestu dr. Mengeleho na protější stranu, kde stály budovy plnící skutečné šoa (v hebrejštině katastrofa, přeneseně pak holocaust), které se klidně mohlo nazvat po křesťansku infernem (v italštině peklo). Tak nazýváme plynové komory, v nichž se pak odsouzenci, muži i ženy, svlékli a potom je vehnali do místnosti, kam nasypali cyklon-B, aby do několika minut v bolestech zemřeli.

Jejich těla byla poté spálena. Dnem a nocí je spalovalo vybrané komando, aby po několika týdnech tito svědkové hrůz následovali jejich osud a byli nahrazeni novými.

Až tam jsme se studenty však dojít nechtěli. Byli už tak dost unaveni a Osvětim I vykonala na jejich psychice své. Stačilo přece jen nahlédnout a položit rudé karafiáty pod rampu na koleje, kde se uskutečňoval výběr. Dovnitř do dřevěných baráků už přemožení a tišší studenti odmítali jít. Chápal jsem je. Bylo to všechno pro silné nervy a oni se cítili hrůzou, k níž se přiblížili, zaskočeni. Proto se nepřihlásil ani jeden dobrovolník, který by se mnou šel »na rampu« položit květiny. Povinně jsem tedy vybral svého syna, jenž tehdy, stejně starý jako mí žáci, jel se mnou a pak přesvědčil jednu dívenku – dobrovolnici, aby šla s námi. My tři také společně karafiáty ke kolejím, jež vedly jen sem a dál nepokračovaly, položili.

Potom jsme nasedli a ztichlý autobus se rozjel. Poprvé jsem po řadu kilometrů cesty neslyšel za zády ani zašeptání.

Proč vám to vykládám? Nejen proto, abych ukázal, co je válka a kam až může vést. Ale co znamená fašismus a co fašisté a jejich parteigenosse dokázali s Evropou a s lidmi v ní udělat, a že nebezpečí jeho recidivy je dnes větší, než bylo kdykoli předtím.

Tam v Osvětimi jsem poznal, že i jeden katolický kostel namísto třeba synagogy či vedle ní, ta ovšem nebyla postavena, jen rozděluje lidi. Při tom nikdo nepřipomíná, že na opascích esesáků hlídajících tábor či důstojníků rozhodujících o obětech v nich, bylo napsáno zcela křesťansky: Gott mit uns (Bůh s námi).

A oni osvoboditelé z 27. ledna 1945? Byli vojáky 1. ukrajinského (dříve Voroněžského) frontu, jenž své nové jméno dostal stejně jako druhá seskupení sovětských vojsk poté, co opustila území SSSR. Ukrajinci v něm jistě také byli, stejně jako Bělorusové, Gruzínci, Arméni, Kazaši či třeba Uzbeci. Nejvíc však bylo Rusů. Osvětim konkrétně osvobodila 100. divizi Rudé armády a nalezla v něm asi 7650 vězňů, kteří nebyli schopni se účastnit »pochodů smrti«. Této divizi velel neukrajinec Fjodor Michajlovič Krasavin a jeho nadřízeným v té době byl generál Pavel Alexejevič Kuročkin, rodák od ruského Smolenska. Ani ten, kdo první otevřel brány osvětimského tábora, nebyl Ukrajinec (i kdyby jím byl, šlo by o sovětského vojáka), ale major Anatolij Šapiro, Žid.

A oběti? Na tři čtyři miliony Židů, i když toto číslo je neustále měněno, na statisíce sovětských zajatců, jmenovitě pak Karel Poláček, kritik Bedřich Václavek, spisovatel Lev Borský (Bondy), novináři Otto Fischer či František Kocourek, tiskař Josef Simon a tisíce dalších Čechů, jejichž jména by zabrala desítky stránek knihy, jež zatím nebyla vydána…

Jaroslav Kojzar

Související články

2 KOMENTÁŘŮ

  1. Poláci by se měli Rusům i komunistům klanět až k zemi za záchranu své existence. Jistě si toho je velká většina Poláků dobře vědoma. Akorát exponenti nedemokratického varšavského režimu se předhánějí v nechutnostech a lžích.

  2. Sledujte @neCT24

    Ondřej Kolář z krajně pravicové pražské rodiny Petra Koláře podporujícího pravicového kandidáta na českého prezidenta Petra Pavla nechal v Praze strhnout pomník sovětského maršála Koněva, jehož vojska osvobodila německý koncentrák Osvětim. Budiž věčná čest a sláva sovětským vojákům.

    …………………

    Rusové jsme s vámi.
    Ukrajinský nacismus bude poražen, a nepomůžou mu žádné zbraně od Fialy a Černochové.

    ………. Sláma Ukravína !………..

    Sledujte @neCT24

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy