Orten aneb Bojíme se toho, co nám vzkazoval ve svých verších?

Byl jeden převozník. V kraji, kde není mostů,
převážel pocestné na nedostupný břeh.
Měl dům a pevnou loď. Říkal jí: pohleď, rostu,
když ruce ponořím do proudu ve veslech.
Co o něm věděli ti, co se nevraceli!
Co o nich věděl on! Co řeka! A co proud!
Jen to, že prostě je, že na chvíli ho zřeli.
Jen to, že musili přijít a odplynout.

Přišel jsi také ty. Tisíce tudy minou.
Po ničem neptej se a dej se převézti.
A zaplať poplatek. A mlč. A nad hladinou
nehledej pravou tvář své dávné bolesti.
Už brzo vystoupíš a loď se zase vrátí.
A půjdeš kupředu, vším vzadu podveden.
Cosi je před tebou. Je pozdě umírati.

Kdo napsal tyto verše, čtenáři? Víš? Nevíš?

Ten básník, který je napsal, byl mlád. Nedožil se ani Wolkerových let. Jen životu a poezii ho nevzala zrádná nemoc, ale náhoda. Jenže bylo možné hovořit pouze o náhodě, když německý sanitní vůz srazil člověka se »žlutou hvězdou«?  Bylo mu 22 let, když skonal na vltavském nábřeží. Možná, že zamyšlen vstoupil do vozovky, možná, že ho někdo postrčil, možná, že rychle jedoucí sanitní automobil neměl žádné sirény, aby upozornil na svůj spěch, možná, že však ještě žil, když se nad ním sklonil nacistický zdravotník a pak jen suše řekl: Je to jen žid. Jedeme dál. A pak nasedl do vozu a rozjeli se, aniž by se snažili pomoci. Na vozovce za nimi tak zůstal ležet dvaadvacetiletý donedávna student dramatického oddělení Státní konservatoře hudby Ohrenstein podepisující se pod své básně většinou jako Jiří Orten. To jméno mu pak i pro budoucnost zůstalo…

Prolistoval jsem letáček zvoucí do Kutné Hory. Zmínka o těch, kteří sem patřili, buď se tu narodili, nebo působili, v něm je. Jména Parléř, Dačický, Brikcí, Dientzenhofer, Ohmann, Baugut, Havlíček, Jenewein či dokonce »čokoládovníků« Koukola a Michery jsou tu v různých souvislostech uvedena. Nikoli však básníků Frídy, jenž si právě díky místní říčce Vrchlici zvolil své literární jméno, Miroslava Floriana či Jiřího Ortena. Ty jsem v něm nenašel. Škoda. V souvislosti s dnešním datem, kdy zemřel pod koly německého auta, mě to, pokud jde o Ortena, zvlášť mrzí.

Jiří Orten pocházel z rodiny majitelů menšího obchodu střižního a galanterního zboží. Nic moc, pokud jde o kutnohorskou honoraci. Jeho talent se projevil brzy. Proto rodiče souhlasili, že mohl v Kutné Hoře a poté v Praze studovat. Byl druhorozený, stejně by se na něj při předávání obchodu nedostalo. Nechť se tedy živí jednou jinak a ukáže se. Gymnázium, jazyková škola v Praze a poté konečně vytoužená, až do příchodu okupačních jednotek, konservatoř.

Jiřího talent se skutečně všestranně projevil. Byl jednou z duší studentského divadla, později levicově orientovaného Divadla mladých, v němž dokonce hráli jeho dramatizaci Jammesova Anýzového jablka. Sám si zahrál, například v Nezvalově Podivuhodném kouzelníkovi či v Horově Janu houslistovi. První Ortenovy příspěvky nalezneme v Haló novinách a Mladé kultuře: měsíčníku čs. pokrokového studentstva. Postupně však zveřejňoval své články i v levicovém Hej, rup!, jenž se odklonil od linie Osvobozeneckého divadla až k výrazně protiválečnému a politickému zaměření, zvláště pokud jde o obranu republikánského Španělska a Sovětského svazu, a v dalších periodikách.

Měl blízko k Františku Halasovi, ten také ocenil jeho Čítanku jara, jíž nechal zařadit do své edice První knížky. Halas byl také u jeho sbírky básní Cesta k mrazu, za jeho života byla vydána ještě sbírka Ohnice, ty však už podepsal pod jménem Karel Jílek a Jiří Jakub. A pak už jen posmrtně vydané sbírky.

Sice jsme po listopadu pojmenovali po Ortenovi v Praze jedno náměstí a v jeho Kutné Hoře dokonce pravidelně pořádáme jeho literární festival, ale na to, co nám vzkazoval ve svých verších, jsme pozapomněli… Možná proto, že jsme se báli psát o jeho levicovosti. Možná…

Rostlino, ty jsi bodláčí,
rosteš mi v hrudi.
Pálí to, ale nepláči.
Srdce studí.

…

Ale když uvidíš, volnosti na počest
jak se tví bratři do záhuby řítí,
tu neptej se a sevři ruce v pěst
a jdi se za ně býti.

Jaroslav Kojzar