Pořady u Jílkové nesleduji, nestojí za to, řekl mi jeden známý. Nic neřeší. Druhý zase, že si je zapne, aby se pobavil. Osobně si však říkám, že mají ještě jeden smysl. Ten nedeklarovaný. Ukázat národu, jak ti z lidu, tedy vybraní týmem paní Jílkové, většinou oponenti mocného proudu, jsou primitivní. Další známý však tvrdil, že smysl tohoto programu je ještě víc rozeštvat národ, jednotlivé skupiny v něm, což mocným umožní zdůvodňovat své kroky, jež by se jinak nikdy neodvážili udělat. Myslím, že situaci poněkud přeceňuje. V jednom jsme se všichni ovšem shodovali. Pokud jsou vážná politická témata, najde se vždycky u Jílkové nějaký student, který by rád oponenty vládní strany umlčel a vysloví nějaký argument ve stylu Danuše Nerudové. Tentokrát takových mudrlantů bylo víc a soudný člověk si musel říkat: »Proboha, ti jednou v této republice mají vládnout?« Protože jsem realista, tak vím, že výběr je na České televizi a ta si umí vybrat.
Oč tentokrát u Jílkové šlo? O nic méně než o válku na Ukrajině a porážku Rusů. Pochopitelně stranou nezůstalo příměří a údajné ruské podmínky k umožnění svobodné plavby po Černém moři. Mladí studentíci v záři reflektorů, stejně jako zástupce jedné neziskovky, jenž také zastupoval stranu »válčit dál«, nezapřeli svou jednostrannost. S tím se ovšem počítalo. Už méně s tím, co jako argument ti mladí občas vystřelili od boku. Dokonce přítomný rusofob europoslanec Vondra se musel od jejich slov distancovat.
Především podle jednoho z nich za souhlasného kývání druhých by bylo třeba bombardovat Moskvu a donutit tak Rusko k přijetí příměří bez jakýchkoli podmínek či dokonce snad ke stažení se z Donbasu a Krymu.
Dále »moudří studenti« vyslovili názor, že Západ nic písemně Rusku, pokud jde o další nerozšiřování na východ, neslíbil. Tečka! A co není na papíře, to neplatí. Jde vlastně, podle nich, o další z »Putinových lží«.
Padla i slova o tom, že Ukrajinci na územích, která obsadili ruští agresoři, trpí, a že obecně nesouhlasí s ústupky Putinovi a dál chtějí bojovat.
Slova o »bombách na Moskvu«, vyslovená jedním ze studentské skupiny válkychtivých, byla rychle zamluvena. Na reakci tedy nezbyl čas. Jenže byla vyslovena. A jako vše, co se jednou řekne v televizi, dostala křídla a rozletěla se. Dokonce i mezi ty, kteří pořad ani neshlédli. Proto se musím zeptat, jak to onen studentík patřící k roji Danuše Nerudové vlastně myslel? Ukrajina nemá letadla, která by mohla k tomu účelu použít. Musely by letět letouny NATO, stejně jako svého času v době bojů o Kosovo. Pokud by doletěly, pak by odveta na sebe nenechala dlouho čekat. To by, onen studentík, chtěl? Tedy, aby třeba jeho Brno nebo jiné místo naší vlasti bylo místem odvety? Stejná otázka se nabízí, kdyby rakety s delším doletem, které by dodala třeba Anglie nebo někdo jiný, zasáhly Moskvu. Také v tomto případě by odvetné akce směřovaly na naši zem, členskou zemi Severoatlantického paktu, protože pak už by bylo jedno, který unijní stát byl jejich dodavatelem? Mimochodem podle sice už neplatné smlouvy ABM, ale nikoli, pokud jde o podle ní stále platných opatření, Moskva má zvláštní obranná zabezpečení a odvetný úder by přišel ještě dřív, než by hasiči dorazili k prvnímu požáru. Stejně tak by tomu bylo, pokud jde o Washington. To v bruselské centrále NATO vědí. Byli by šílenci, kdyby přesto uposlechli hlas jakýchkoli bombometčíků, zvláště pak mladých rusofobů z Česka.
Vysloven byl také další »argument«. Dohoda o nerozšiřování NATO nebyla na papíře, a tudíž je neplatná… Ovšem, bylo-li vůbec něco takového někdy vyřčeno?
Mladému muži, jenž toto před kamerami vylovil, chci jen připomenout, že ústní dohoda dvou stran vyslovená před svědky je platná. I podle evropského práva tomu tak je. Sice byla určena pro obchodní transakce, ale »gentlemanské dohody« (gentlemen´s agreement) byly od nepaměti přijímány na podobném základě a čest nedovolila je nesplnit.
Jenže ono nešlo jen o ústní slib vyslovený prezidentem Bushem st. při odchodu z jednání na výletní lodi Maxim Gorkij dne 3. prosince 1989. Dovolím si ocitovat v této souvislosti slova dvou významných amerických představitelů, o jejichž věrohodnosti nelze pochybovat.
Začněme Jeffrey Sachsem, americko-židovským ekonomem, bývalým i současným poradcem mnoha vlád, především bolivijské, polské, ruské (v Jelcinově období), autorem tzv. šokové terapie, profesorem ekonomie, speciálním poradcem generálního tajemníka OSN Guterrese a jeho předchůdců, ředitelem Earth Institute při Kolumbijské univerzitě v New Yorku, jeho projevem na konferenci Geopolitika míru v Evropském parlamentu dne 19. února 2025. Tehdy řekl:
»Takže to byla mentalita a rozhodnutí bylo formálně přijato v roce 1994, když prezident Clinton schválil rozšíření NATO na východ. Určitě si vzpomínáte, že 7. února 1991 Hans Dietrich Genscher a James Baker III mluvili s Gorbačovem. Genscher po tom uspořádal tiskovou konferenci, kde vysvětlil, že NATO se nebude posouvat na východ. Nebudeme využívat rozpuštění Varšavské smlouvy. A pochopte, že to bylo v právním kontextu, ne v běžném kontextu. To byl konec druhé světové války, který byl vyjednáván pro německou reunifikaci, a byla uzavřena dohoda, že NATO se neposune ani o palec na východ.«
Pokračujme pak Seitzem Raymondem, bývalým náměstkem ministra zahraničí pro Evropu a Kanadu (za prezidenta Bushe), velvyslancem ve Velké Británii a vyjednavačem USA při jednání o Smlouvě o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, zvanou 2+4, jež byla podepsána 12. září 1990 v Moskvě a stala se základním dokumentem pro znovusjednocení Německa:
»Dali jsme jasně najevo Sovětskému svazu při jednání ve formátu dva plus čtyři i při dalších jednáních, že nevyužijeme výhody stažení sovětských vojsk z východní Evropy. NATO by se nemělo formálně ani neformálně rozšiřovat na východ.«
Otázka: Myslíte, že pro studenty ze stáda Danuše Nerudové či jiného podobného všeznalce je to dostatečný argument? Mám obavy, že pro ně, jako demokraty, jiné argumenty než jejich vlastní neexistují.
Slova o to, že Ukrajinci trpí na Rusy zabraných území, byla vyřčena jen mimochodem. A tentokrát je nevyslovili militantní studentíci, byť za jejich souhlasu, ale český manžel ukrajinské občanky žijící u nás na Ostravsku. Jde prý o vlastní zkušenost. Nechci polemizovat. Jsou jistě i tací, kteří trpí. Minimálně tím, že jejich obec bývá po projití fronty zničena. Jenže jak odpovědět na to, proč se po Majdanu východ Ukrajiny začal bránit bojůvkám ze západu, které jim vzaly předchozí volební vítězství, těm bojůvkám, které byly rychle připraveny vtrhnout na Donbas s cílem zpacifikovat ho a zčásti se jim to také povedlo? Proč se krymské obyvatelstvo, a nebylo to pod knutou ruských nájezdníků, v referendu rozhodlo opustit Ukrajinu a vrátit se domů, do Ruska? V jejich čele stáli představitelé, jež si voliči sami ještě před převratem zvolili a měli důvěru lidí. Pokud by je dnes někdo zase vrátil pod vládu Kyjeva, rozhodl by proti jejich vůli a neumím si představit, že např. v Doněcku a okolních vesnicích by azovské legionáře či dobrovolníky z Evropy vítali chlebem a solí.
Navíc znám jiné fotografie a filmové záběry. Z internetových záznamů. Nemám napojení na Rusko, abych využíval jeho propagandy. Takže nevím, kdo je dal do oběhu. Na nich obyvatelé osvobozených částí v Doněcké oblasti vítají Rusy jako osvoboditele. V Česku jsem se dokonce setkal s ukrajinskou rodinou, která uprchla z oblasti bojů. Touží po návratu, ale věří, že jejich město bude už součástí Ruska. Nemluví o tom, bojí se, ale o to víc po tom touží. Prý nejsou jediní, kdo chtějí mír, a už nikdy nechtějí potkat azovské hrdlořezy. Do Ruska odešlo na milion obyvatel z východních území a také čekají na návrat. Nikoli však na Zelenského Ukrajinu. Ostatně o touze po míru mluvila také u Jílkové i jedna mladá Ukrajinka žijící u nás. Snesl se na ni déšť urážek.
Je třeba ještě něco dodávat?
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.