Slavnostní připomínka osvobození města Opavy proběhla podle regulí. Tedy samotný akt. Byl přítomen i primátor Tomáš Navrátil, dříve ČSSD, nyní ANO, »specialista integrovaného systému řízení«, jak je uvedeno v jeho životopisu. Byly vyslechnuty nějaké »ty řeči« a pověšena vlajka. Nikoli však sovětská nebo dokonce ruská. Před přítomnými rozsazenými v lavicích visela na stožáru dvoubarevná ukrajinská. A tehdy, natočené video to dosvědčuje, dokonce jsou na něm slyšet i hlasy, se jedna z občanek dovolila zeptat, proč tam, na místo oné ukrajinské nebo alespoň vedle ní nevisí, když ne ruská, alespoň sovětská. Napřed jí odpovědělo mlčení – prý není možné narušovat samotný akt, po skončení shromáždění se však odpovědi přece jen dočkala. Na její slova, že se na základce učila, že Opavu osvobodila sovětská armáda, odpověděl někdo z primátorovy sešlosti tak, aby to slyšeli všichni. »To vás učili špatně, paní«. A všechno bylo jasné.
Všechno? Kdo tedy osvobodil Opavu? Američané? Ne, ti byli daleko a jak by se sem 22. dubna dostali, když jejich prvosledové jednotky byly v té době někde před Chebem. Opava se osvobodila sama? Nemohla. Byla obývána především německým obyvatelstvem a pro ně byl konec války tragédií. Konec Třetí říše, konec Velkoněmectví. Žádné osvobození, ale porážka.
Město však bylo osvobozeno. Šlo, bez ohledu na momentální národnost jeho obyvatel, o jedno z nejvýznamnějších měst Zemí Koruny české. A osvoboditelé přišli z východu. Byli to vojáci sovětského 15. a 28. střeleckého svazku, jimž veleli generálové Pjotr Těstyšnyj a Michail Ozimin, a 31. tankového sboru za velení generála Grigorije Kuzněcova. Ten první mohl být podle jména Ukrajinec, ale také nemusel, ten druhý byl rodilý Sibiřan a ten třetí pocházel také odkudsi z Ruska.
Odpovídající, možná sám primátor, nebyl zřejmě ve škole, když se učilo o osvobození. Jinak by nemohl být tak primitivní. Prý, zaslechla ona žena a s ní ten, kdo celý akt natáčel, výklad dějin se stále mění. Výklad ano, ale nikoli dějiny. Ty nelze zpětně měnit. To jen primitiv si myslí, že to jde.
Jiří Vábr