»Omyly« války

Dne 21. září 1944, tedy před osmdesáti lety, americké bombardéry shodily své bomby na zajatecký tábor, v němž dokonce byli američtí letci. Mrtvých bylo dost. Později se omluvili. O akci najdete málo informací. Omluva zřejmě měla navždy stačit. Ty mrtvé stejně nic neprobudí a zda měli zemřít nacistickou kulkou nebo americkou bombou, je zřejmě »nedůležité«. A tak jen kalendárium tuto událost nesměle připomíná.

Nešlo o první a ani poslední omyl. Únorové bombardování Prahy (1945) je prý také takovým případem. Znamenalo asi sedm set mrtvých a na dvanáct set zraněných. Údajně poslední bombardování Plzně 25. dubna 1945, při němž zahynulo 66 lidí a přibližně stejný počet byl zraněn, bylo omylem. O tomto tvrzení jsou sice vedeny spory, spíše bych však věřil, že šlo o pokus poškodit poválečného konkurenta, místní Škodovy závody, které měly připadnout československému státu.

To bombardování obytných částí Pardubic po půlnoci z 21. na 22. července 1944 už opravdu bylo omylem. Bomby měly mířit na chemičku. Nemířily. Prostě Sorry! My bad. A mrtví? Co je to ve válce 44 lidí? Dokonce ani těch přes padesát po dalším náletu nevadí. To jsou jen válečné ztráty, s nimiž se musí počítat.

Ale abych byl spravedlivý. I Němci měli takový případ. Stal se 10. května 1940 a týkal se bomb na Freiburg. Jak víme, toto město nebylo za Maginetovou linií, ale blíž k té Siegfriedově. Podle Goebbelse šlo o věrolomné bombardování klidného německého města Spojenci. Hlavními zasaženými objekty totiž bylo nádraží plné civilistů čekajících na vlak a dětské hřiště, na němž si právě hrály děti. Byly totiž čtyři odpoledne a jinak se nic nedělo. Mrtvých bylo padesát sedm, z toho 22 dětí. Případ se ovšem v krátké době vytratil z nacistických novin. Ukázalo se totiž, že Luftwaffe omylem shodila bomby namísto na některé z francouzských měst na bádensko-würtenberský Freiburg, který je blízko hranic s Francií.

Ještě zajímavější je však bitva mezi americkými stíhači a sovětskou vojenskou kolonou. Stalo se v Jugoslávii 7. listopadu 1944. Americké stíhačky P-38 Lightning objevily přesunující se vozidla a bez meškání zaútočila. Ti dole se začali bránit. Byli na tom hůř, ale Američané také ztratili letadla. S onou kolonou jel také generál Kotov. Jeho džíp, dodávka z USA, dostal přímý zásah, nepřežil ho.

Namítnete, že se všechno stalo dávno a nová technika dokáže eliminovat takovéto chyby. Opravdu si to myslíte?

1. července 2002 poblíž afghánského Kábulu se konala svatba. Nedokonala. Americká letadla vybombardovala vesnici. Většina svatebčanů nepřežila. Mrtvých bylo 48, zraněných 117. Nějakou dobu se Pentagon pokoušel informaci utajit. Nepovedlo se. Tak jsme se se zpožděním dozvěděli, že šlo o omyl, že někdo (?) nahlásil, že právě tam se skrývají mudžahídi.

Ještě než začala »Speciální vojenská operace«, ukrajinská armáda mající svá děla několik kilometrů od Doněcka, jenž byl ovládán těmi, kteří nesouhlasili s Majdanem, nazdařbůh ostřelovala město. Zasáhla školu, tam byly dvě mrtvé děti, a později, při podobné akci, dokonce školní autobus (tady zahynula většina převážených). Prý šlo o omyl. Dělostřelci byli údajně členové batalionu Azov. Hrdinové, kteří své »hrdinství« nedávno prezentovali i u nás.

Údajně omylem je také sestřelené letadlo MH17 malajských aerolinek dne 17. července 2014. Jak jinak. Jenže, kdo vlastně raketu Buk vystřelil? Dodnes se přou dvě strany, jež tehdy válčily na východě Ukrajiny. Tým vytvořený Unií sice přiřkl vinu »separatistům«, ale hlasy řady vojenských odborníků i obránců Doněcka tvrdí něco jiného. Čert se v tom má vyznat.

Proč se tedy o tom všem zmiňuji? Jednoduchá odpověď, je-li válka, jsou i tzv. omyly, takové, které stály před osmdesáti lety životy mnoha spojeneckých zajatců. Jen mírová jednání je mohou vyloučit. Když ovšem někdo chce všechno a odmítá jednat, chce jen úplné vítězství, může všechno ztratit, není-liž pravda, Petře Pavle, premiére Fialo, madame Černochová či generále Řehko?

Jaroslav Kojzar