Nosit po celý život brýle nenávisti musí být velmi devastující. Užírá to a člověk se snad ani nemůže usmát. Zloba ho trápí, ničí. Měl by se léčit, jenže neléčí se. Je jednodušší se užírat a svůj problém přenášet na druhé. To je případ paní Dagmar Pekárikové ze Sezimova Ústí, která, není to poprvé, svou nenávist vepsala na papír a poslala redakci ke zveřejnění. Je před volbami, proč by to ostatně Táborské listy nezveřejnily. Nejde a priori o komunisty, ale o značku STAČILO!, a poškodit jednu ze stran kandidujících do Evropského parlamentu se hodí.
Co nám však paní Pekáriková sdělila? Že komunisty, měla na mysli politickou stranu nebo ty, kteří se stále jimi cítí být?, že tedy komunisty měli po »sametové revoluci« zakázat. Tedy KSČ, protože KSČM ještě neexistovala? KSČ se na mimořádném vánočním sjezdu v roce 1989 dokonce v prohlášení omluvila všem za pochybení či dokonce excesy minulosti – za to, že lidé se měli vcelku dobře a nebylo nezaměstnaných nebo lidí bez domova se omlouvat nemusela. Během několika dalších měsíců se tato strana fakticky rozpadla. KSČM byla založena na rozhraní března a dubna 1990.
Ví paní Pekáriková, že koncem padesátých let byli bývalí vyšetřovatelé nezákonných procesů propuštěni ze zaměstnání, vyšetřováni a souzeni? Postihy se týkaly i zodpovědných ministrů. Vadí slovo »komunismus«? Ale to není ruské slovo, ani jako název jednoho systému nepřišlo ze Sovětského svazu. Dostalo se k nám ze západu jako důsledek sociální nerovnosti a jejího řešení. Takže všechno, co se tak nazývá, musí být postaveno mimo zákon? Zakázat myšlení, filozofii, ideje, se sice pokusili nacisté, ale bezúspěšně. Postavit ty, kteří je vyznávají, mimo zákon sice lze, ale podařilo se církvi katolické dokonce císařovým zákonem (Karel III.) zlikvidovat podhoubí protestantismu? Nepodařilo.
Vadí lidé, kteří nepoložili po listopadu své legitimace a zůstali věrní ideji sociální rovnosti? Paní Pekárikové vadí. Její rodina byla v padesátých letech postižena. Nevím, zda šlo o nařčení nebo o skutečný trestný čin. Je pravdou, že nezákonné metody tehdejších vyšetřovatelů StB přivedly leckoho za mříže. Ne však každého. Tehdy zákony také platily a bylo na člověku, jak si je vyloží. Ani dnes to není jiné. Tresty ovšem byly neúměrně vysoké, což ovšem odpovídalo porevoluční době. Dnes s jejich výší souhlasit jistě nelze, i když ty, které byly vyřčeny těm Čechům, kteří se ještě před únorem 2022 zúčastnili obrany Donbasu, se od těch z padesátých let moc neliší.
Avšak to, že komunisté jako takoví vraždili, tedy zřejmě každý, kdo byl členem KSČ, je nepravdou.
Mezi odsouzenými za vraždy, těmi, kteří podle paní Pekárikové byli nařčeni z toho, že zvedli svou zbraň proti tehdejší moci, byla většina lživě obviněných? Nebylo to tak. Nic není jednoznačné. Vždyť prvním mrtvým po únoru byl obyčejný strážmistr z pražských Nuslí, hned na to vedoucí partyzánského odboru ÚV KSČ, zastřelili je agenti vycvičení v západních sektorech Německa.
A pak to šlo ráz na ráz. Politiku »krev za krev« nemám ráda, odmítám ji, ale tehdy ji protistrana uplatnila. Jak se ukazuje ke škodě věci. Dodnes tak může sloužit proti ideji rovnosti.
A ještě jeden příklad: je k dnes filmově ověnčeným bratřím Mašínům. Je normální zavraždit strážmistra, který je omámen chloroformem a jenž před tím chtěl pomoci v nouzi, podřezáním jeho krčních žil? Nebo těžce zranit hasiče, který jel zachraňovat úrodu? Pro to je paní Pekáriková?
Za minulého režimu zůstávaly prostředky zde, v Československu, mohlo se z nich platit zdravotnictví, školství, rodičovská i třeba příspěvek mladým na bydlení. Byli jsme soběstační v potravinách. Jen loni za první pololetí na dividendách odešlo podle centrální banky 171,4 miliardy korun do zahraničí.
Připomínka paní Pekárikové o tom, že komunisté sebrali lidem těžce vydobytý majetek, není právě správná. Ten, který vydělali svýma vlastníma rukama, nebýval znárodněn a sloužil k osobní potřebě. Ale skutečně si Lichtensteinové, které tak miluje bývalý »komunistický« důstojník cvičený na protizápadního agenta, získali Valticko svou velmi těžkou a namáhavou prací? Nebo třeba potomci velkostatkáře Práška, agrárního předsedy Senátu, známého z jedné z největších prvorepublikových afér, získali prací jeho velkostatky?
Musím paní Pekárikové v jejím předvolebním roztrpčení připomenout ještě to, že ona »sametová revoluce« nebyla zas tak »sametová«. Nejde jen o těch tři sta korun za zastávání funkce. Po listopadu proti nim bývalo leckde vytvářeno doslova peklo. Většinou těmi, co neztratili nic, ale mysleli si, že v jiném režimu by měli více šancí. Dnes víme, že mnozí z nich zmizeli v nenávratnu anebo se dali na politiku v pravicových stranách. Polistopadové útoky přitom směřovaly nejen na funkcionáře bývalého systému, ale také na jejich rodiny, děti. Paní Pekáriková se zmiňuje o tom, že je sebrání tři sta korun z penze vlastně malým postihem. Jenže ztratili je i např. starostové obcí a měst. Ti, kteří třeba o sobotách a nedělích museli řešit problémy lidí a měli osobní odpovědnost. Co o tom Paní Pekáriková ví? Ztratil ji i lékař, který byl doslova přesvědčen, aby se stal členem Lidových milicí, protože jednotka potřebovala svého doktora, a musel pak o nedělích a svátcích na cvičení či třeba pomáhat při žních anebo kalamitách. Dnes také jemu snížili jeho důchod. To v době, kdy lidé jako pisatelka seděli doma a radovali se ze svých dětí.
Paní Pekáriková je zapšklá žena. Sžírá ji nenávist. A nenávist je špatná vůdkyně. Je třeba se léčit. Jinak nenávist je nenasystná a dokáže i sežrat. Přeji jí, jako lékařka, brzké uzdravení a pak i optimismus do dalšího života.
MUDr. Kateřina Jirousová, kandidátka koalice STAČILO! pro volby do Evropského parlamentu
Diskuze je uzavřena.