Americký prezident Trump, zřejmě posilněný pocitem beztrestnosti po úspěšné ilegální operaci ve Venezuele, obrátil svou pozornost ke Grónsku. Vlastně proč ne. Ve Venezuele se podařilo koupit si část elit, destabilizovat stát a bez přímé vojenské konfrontace dosáhnout svého. Západní politické a mediální elity tomu tleskaly. Nešlo přece o agresi, ale o »obranu demokracie«. Respektive nerostné bohatství Venezuely. Stejný scénář se dnes jen přesouvá o pár tisíc kilometrů na sever.
Není nutné znovu rozepisovat všechny strategické a ekonomické důvody, které Spojené státy ke Grónsku přitahují. Ty jsou dobře známé a v dějinách amerického imperialismu se pravidelně opakují. Kontrola námořních tras, otevření severní mořské cesty v důsledku klimatické změny, kterou sám globální kapitalismus způsobil, pohyb ruských ponorek, ale především nerostné bohatství – to vše dělá z Grónska strategický objekt prvního řádu.
Problémem nejsou ani tak ledovce či nehostinné klima. Skutečnou překážkou jsou vlastnická práva a jurisdikce. Výhradní práva na těžbu drží britské společnosti a případné spory by se musely řešit u dánských soudů. Pokud by však Grónsko připadlo Spojeným státům, rozhodovalo by se u amerických soudů, podle amerického práva a v zájmu amerického kapitálu. Jinými slovy: právní problém by se stal technickou formalitou.
D. Trump svůj zájem tradičně halí do bezpečnostní rétoriky. Hovoří o ruské a čínské hrozbě, o neexistující obraně ostrova a o nutnosti »ochrany«. Tato argumentace je nejen cynická, ale i historicky trapná. Spojené státy totiž Grónsko již jednou »zabezpečily« – v dubnu 1941. Tehdy rovněž bez souhlasu Dánska (bohužel v té době již okupovaného nacistickým Německem), tehdy rovněž s odkazem na bezpečnost a tehdy rovněž proti vůli místních.
Skutečnost, že dnešní argumentace Washingtonu je téměř doslovnou kopií rétoriky staré 85 let, svědčí o jednom: otázka legitimity zde nikoho nezajímá. Rozhodnuto je dávno. Řeší se pouze forma.
Možností je několik. Otevřená vojenská intervence je krajní variantou, ale nelze ji vyloučit. Pravděpodobnější je pokus o »demokratické řešení« – referendum podmíněné finančními pobídkami. Pokud budou obyvatelé hlasovat »správně«, dostanou peníze. Pokud ne, nic nedostanou a ještě na ně může být uvaleno embargo nebo clo.
Západní politici a komentátoři se předhánějí v morálním rozhořčení nad tím, jak je takový postup nedemokratický. Toto pohoršení by však působilo věrohodněji, kdyby stejný Západ v roce 2008 bez rozpaků nepošlapal mezinárodní právo při uznání Kosova. Právě tehdy bylo poprvé oficiálně řečeno, že mezinárodní právo platí jen tehdy, když se to hodí geopolitickým zájmům USA a jejich spojenců.
Dánsko tehdy americký postup podpořilo. Dnes se dovolává práva a suverenity. Jenže precedent už existuje. Stejně jako u Krymu platí, že referendum je legitimní pouze tehdy, když vyjde »správně«.
Celá situace má i groteskní rozměr. Zatímco Kodaň patří k zemím, které v poměru ke své ekonomice nejvíce podporují válku na Ukrajině – dodávkami zbraní, techniky i miliardami eur – právě ona se nyní ocitá v roli potenciální oběti »spojenecké solidarity«. Pomáhala bránit Evropu před »invazí«, aby se sama stala objektem nátlaku svého hlavního spojence.
Zprávy o možném francouzsko-britském vojenském »zajištění bezpečnosti Grónska« působí spíše jako špatný vtip. Tyto země nemají ani techniku, ani personál, ani zkušenosti pro dlouhodobou kontrolu arktického prostoru. Je to symbolická politika – teatrální gesto bez reálného obsahu.
Reálný obsah je jiný: západní aliance se dostává do bodu, kdy si silnější bez rozpaků bere, co chce, a slabší mají pouze možnost vyjednávat o ceně své kapitulace. Dokonce se objevují úvahy, že by Dánsko mohlo Grónsko »vyměnit« za větší americkou angažovanost na Ukrajině. To už není geopolitika, ale obchod s územím a lidmi.
Grónsko, které desítky let žilo mimo hlavní dění světové politiky, se tak stává scénou otevřeného imperialistického cynismu. Padají masky řečí o hodnotách, právu a demokracii. Zůstává jen surová moc, kapitál a staré koloniální myšlení – tentokrát v moderním, neoliberálním balení.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.