O tom, jak jsme se stali banánovou republikou

Bylo, nebylo. Byla taková malá zemička uprostřed Evropy, kde rostlo strdí, chmel a cukrová řepa. Ta země, i když chráněná horami, měla však smůlu. Nejlíp se přes ní chodívalo ze západu na východ a z jihu na sever či naopak. Pokud by tak chodívali vandrovníci, šlo by to. Jenže ne každý chce vandrovat. Ani Napoleon, ani Bismarck, ani Hitler, atd., nechtěli vandrovat. Byla to škoda, ale bylo tomu tak. Když později odešli i Brežněvovi vyslanci, kteří také nebyli vandrovníky, slíbil nový idol »kravaťáků« či »krátkokalhotářů«, že se to už vlastně nikdy nestane a že žádní neturisté tady nebudou mít napříště co dělat.

Byla to mýlka nebo fakenews? Uplynulo pár let, uteklo tak málo vody, že by, kdyby to chtěla, ani nedokázala břehy podemlít, a byli jsme, aniž jsme do toho ve své většině mohli mluvit, ve spolku, který potřeboval naše cesty ze západu na východ a z jihu na sever a možná i naopak. Tehdy zdánlivě šlo jen o to mít jistotu, že bude-li potřeba, budou moci »jeho vyslanci« projít v »hranatých železných maringotkách« a občas už také zkušebně projeli.

A jsme u roku 2023. Tehdy zaúřadovala nikoli chytrá horákyně, ale žena, jíž lidé začali přezdívat »Krvavá Jana« (podle jisté anglické královny, která, ač se jmenovala Mary, si plně toto přízvisko zasloužila). Podotýkám, že jde o zlovůli, protože námi myšlená Jana není a nikdy nebyla královnou, ani ministryní kolonií ve vládě Benjamina Disraeliho. Tato Jana společně s králem Petrem a lordem kancléřem, shodou okolností také Petrem, se rozhodli zajistit, aby žádní neturisté už nikdy, říká se tomu »na věčné časy«, naší zemí projít nemohli. Tedy alespoň ze směru východ západ. Studeným východním větrům mají proto zabránit větrolamy.

Sami jsme úkol nad úkoly zvládnout nemohli. Tedy naše Jana a kabinet Jeho Veličenstva Petra. Chlapců s kuličkami a prakem je stále méně a méně a těch nových nepřibývá, jak by bylo potřeba. Trochu prý pomůže, když se povolají také ti, co si už nechtějí hrát. Jen ovšem »trochu«. Proto se nedivme, že se »naše Jana z Arcu« rozhodla, ona a kabinet lorda-kancléře také Petra, pro radikální řez. Prostě přijmout ochrannou ruku mocného, mnoho kilometrů od nás vzdáleného, souseda, o ochranu a vlastně o větrolam. Vzor už tu byl. I když tehdy podepsaný pod nátlakem. Jmenoval se »protektorát«. Vyzkoušeli ho Britové v Basutsku, Bečuánsku a třeba ve Svazijsku či Malajsku, Rakousko-Uhersko v Bosně a Hercegovině, Francouzi v Komorách, Indočíně, Španělé v Západní Sahaře a Němci v Nauru. Také Spojené státy měly svou zkušenost – Panamské průplavové pásmo.

Pak tady ovšem byla varianta »banánové republiky«. Při ní se zachovávala vláda, jen skutečná moc se soustředila v jiných rukách, které poskytovaly takové vládě ochranu. Jenže »banánová republika« bez banánů? Byly dvě možnosti, protože tato varianta se líbila víc, i když z té předchozí protektorátní byly převzaty způsoby vlády a řízení. Vše začalo být jasné. Jen nevím, jakým jazykem se bude mluvit mezi ministry, když »naše Jana« jazyk pozvaných neturistů moc neumí. Ti v Krejčího či Bienertově vládě neturisticky mluvit uměli.

Je ovšem pravda, že se také přemýšlelo o pěstování banánů přímo v zemi, poté co moudří besedníci v jedné z ČT besed neřekli přímo své ne a uvedli jako příklad pěstování vína u nás, kde prý pro to nebyly vůbec podmínky. My, národ hrdý, jsme to však dokázali a teď rádi vypijeme i několik sklenek bílého či červeného. Jenže zase jiní odborníci, tentokrát z Mikulčic, upozornili na to, že se tam našly zrnka révy a tudíž svědectví, že jsme už sluncemok pili před Karlem IV. A tak se rozhodlo od této velemyšlenky upustit. Zůstali jsme tedy u těch banánů. Bylo to dokonce symbolické. Dříve se totiž stálo odouzenídlouhou dobu ve frontách na banány, což ukazovalo na zaostalost předlistopadu. Kdyby se jich tedy dovezlo víc, mohla by být země uprostřed Evropy také banánová.

Proto nakonec smlouva o ochraně mohla být ze země dokonce nejen za lesy, ale i za vodami, dokonce mořem vod, podepsána. Ta země totiž tím, že nás může ochránit, si ovšem musí být zároveň jista, že tady budou vždycky vlády, které jí budou nakloněny. A kdyby nebyly? To zatím neřešme! To se nestane. Ostatně, nebojte se, jakmile tady hrdinní muži a ženy z Veliké země se svými rodinami budou, ochrání nás, i kdybychom to nechtěli. Vždycky se totiž někdo najde, kdo bude chtít ochránit, a co by vítaní neturisté neudělali pro každého, byť by to byl třeba jeden jediný a navíc jejich člověk. Říká se tomu zajištění svobody a lidských práv pro každého. I většina může totiž být nedemokratická.

Zatím je vytvoření a držení větrolamů podepsáno na deset let, ale těch deset je vlastně »na věčné časy«, neboť čím později by někdo chtěl dohodu k nespokojenosti přišedších renovovat, nebo dokonce vypovědět, tím by to bylo složitější. Stále méně bude totiž těch, kterým se tato »výhodná smlouva« nelíbí. Buď vymřou anebo se najde jiná cesta, která by umožnila se jich zbavit. Na rozdíl od jednoho pána, který svého času bydlel nedaleko Prahy a měl smůlu, že pod koly jeho auta něco bouchlo, se bude postupovat humánně. Jsme přece ve 21. století. A navíc máme v rukou média a ta dokáží z bílé udělat černou či naopak. Když se nějaké moudro opakuje neustále, stává se přece pravdou (to jsem nevymyslel já, ale jeden chytrý dvojnásobný doktor ze země našeho souseda).

Co za to naši vítaní neturisté, kteří nás mají chránit, dostanou? Musí přece něco dostat. Jinak by všechno poztrácelo svůj smysl. Kromě onoho proklamovaného nás ochránit, si tu budou moci vybudovat svá pracoviště (Pozor: slovo základny užívají jen nepřátelé svobody!), nechat si postavit domy pro své rodiny (bylo by proti přirozenosti jim to neumožnit), dovézt a vyvézt cokoli bez možnosti zásahu našich orgánů… Kolem jejich vybraných pracovišť jim také vybudujeme pěkné silnice, nebudeme je stíhat, proviní-li se tady, budou moci létat nad naším územím bez jakékoli kontroly a stejně tak jezdit i po pozemních komunikacích (proto je třeba všude rozšířit a zpevnit mosty), budou mít své vlastní obchody, své vlastní správní orgány nad územím, které si vyberou pro svá pracoviště… Je toho dost, co budou moci a naše úřady nikoli. Proč by ovšem ony naše úřady měly do jejich práv co mluvit, když sem přijeli nás ochránit? Ten, kdo někoho chrání, má mít přece jiná práva, než ten, kdo je chráněn. To věděli obyvatelé Lesotka, Nauru i Komorských ostrovů.

Jak by to ostatně vypadalo, kdyby ochrana byla zadarmo? Proto jim za své peníze, tedy našich daňových poplatníků, přebudujeme jimi vybraná pracoviště, postavíme domy a kulturní střediska pro ně a jejich rodiny, zpevníme mosty, budeme udržovat a vylepšovat silnice, a když náhodou nějaké jejich auto u nás někoho přejede, mávneme nad tím rukou a vyřídíme to v rámci vnitřních zákonů. Ale to vše jsem přece už vyjmenoval…

Nakonec mně nezbývá poděkovat za příkladnou péči od naší Jany, odsoudit znevažující epiteton a poklonit se nejen její práci, ale i druhých, jejich předvídavosti, za to, jak nás zabezpečují pro budoucnost, protože správně by mělo znít »banánová Jana« a to je už o něčem úplně jiném. Zároveň musím poděkovat těm, kteří brzy přijdou sem k nám nás chránit nejen proti zahraničním větrům, ale i proti vlastním pochybnostem, neschopnosti a před nepochopením, co je skutečná demokracie a svoboda. Díky vám… – jmenovat ten stát nebudu, už má u nás pod tímto názvem svůj pomník a já bych byl jen epigonem.

Jaroslav Kojzar