O »svatém na mostě«

Ve vesnici nedaleko Zlonic, kde jsem vyrůstal, stála uprostřed mostu socha Jana Nepomuckého. Nebyla jediná, která od onoho 18. století po celé naší vlasti »krášlila« přejezdy přes vodu. Jenže kdo byl ten muž? Johánek z Nepomuku nebo Jan z Pomuku? Tehdy se uctívali dva. O obou nám zvěsti zanechal Václav Hájek z Libočan, kněz a jeden čas dokonce kaplan ve Zlonicích. O jednom napsal, že zamřel v roce 1383, u druhého uvedl rok 1393. V případě druhého však víme, že šlo o 20. března.

Tedy víme, nevíme. Leccos je kolem tohoto muže dodnes tajemstvím, i když hádanka kolem letopočtu se ve 20. století přece jen vyjasnila. Jiné však zůstaly. Především se dokázalo, že nešlo o dva muže. A tak z jednoho rodáka z Nepomuku se stal i rodák z Pomuku. Ten Pomuk se totiž časem svým jménem předělal na Nepomuk a tak se jmenuje dodnes.

Byli tedy dva Janové alias Johánkové? Nebyli. Byl jeden. Datum 1383, kdy měl být jeden z nich shozen z mostu a utopit se, byl omylem zapsán v knihách, a nikdo se dlouho nepídil po pravdě. Vyhovovalo to. Václav Hájek mohl dál domýšlet. Jeden z obou Janů podle něj byl kanovník, druhý doktor. Později se sice muselo ještě prostudovat hodně listin, než byl nápad kněze Hájka korigován. Přesto definitivní tečku ve třech svých studiích, známých to polemik, ještě před Druhou světovou válkou učinil profesor Josef Pekař. Od té doby je tu opravdu jen jeden Jan-Johánek z Pomuku-Nepomuku.

Byla tu další záhada, která z něho učinila světce – jeho jazyk, který přispěl k blahořečení. O něm je dokonce modlitba:

Svatý Jene z Nepomuku,

drž nad námi svoji ruku,

ať nám Bůh dá, co dal tobě,

by náš jazyk nezhnil v hrobě!

V roce 1973 však světoznámý antropolog profesor Emanuel Vlček uskutečnil antropologický výzkum ostatků vylovených z vody a pohřbených ve Svatovítské katedrále. Zvláště šlo o hmotu, jež se pokládala za jazyk. Zjistil, že jde o zbytek mumifikované mozkové tkáně. Uvádí se, že v té době administrátor diecéze, pozdější kardinál Tomášek, poté, co se seznámil s Vlčkovou zprávou, podle Toulek českou minulostí jen podotkl: »Moderní věda zjistila, že nejde o zbytky jazyka svatého Jana Nepomuckého, ale o zbytek jeho mozkové tkáně, což význam relikvie ještě zvyšuje, neboť jazyk je podřízen mozku člověka.« Také tak lze ovšem reagovat, i když tím padá jeden z hlavních argumentů, proč byl blahořečen – tedy proto, že odmítl vyzradit zpovědní tajemství, tajemství královny. Tím alespoň, pokud jde o katolický výklad, obhájil svou pravdu.

Pak je tu problém jeho smrti. Víme, že čtyři nejbližší preláti arcibiskupa Jana z Jenštejna byli prchlivým králem zadrženi a posláni na mučidla. Jedním z nich byl také generální vikář diecéze Jan z Pomuku. Šlo vlastně v té době o druhého muže v české katolické církvi. Proč však? Dlouhodobé spory mezi králem a arcibiskupem tehdy vyvrcholily. Poněkud upraveně, ale v podstatě pravdivě a čtivě, nám je zpracoval Alois Jirásek ve svém díle Mezi proudy. Napřed skoro renesanční šlechtic se všemi hříchy a rozvernostmi, později snad pod vlivem své přestálé nemoci asketa, se stal odpůrcem krále. Navíc podporoval jiného papeže, než Václav a než potřebovaly zájmy říše. Byla doba schismatu. Jenštejn stál na straně odbojných pánů, tedy na nenárodní straně, která se ve svém zájmu pokoušela proti němu využít kdekoho.

S kartou Johánka z Pomuku si hrál také Bohuslav Balbín, když po více než čtyřech stoletích také prosazoval Nepomukovo blahořečení, stejně jako jeho řád – jezuité. Zdálo se mu, že český Nepomuk je dostatečným důvodem, aby stál na správné české straně, a jeho někdejší postavení v blízkosti krále Karla a arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě bylo dostatečnou zárukou pro vznik další v té době potřebné nové české legendy.

Poslední velký střet, jenž krále a arcibiskupa vedl k tragédii, se také stal 20. března 1393. Šlo o jmenování opata v kladrubském benediktinském klášteru. Václav měl záměr jmenovat někoho, kdo je nakloněn koruně, a vytvořit zde biskupství nepodléhající arcibiskupovi. Jan z Jenštejna měl jiný zájem. Zneužil královy nepřítomnosti v Praze a rychle do funkce jmenoval svého vyvolence. To krále rozlítilo. Po návratu z Křivoklátu si pozval vedení církve a došlo k rozmíšce. Janův doprovod byl zatčen a poslán na mučidla. Zřejmě šlo o získání dokumentů nebo informací o podivné hře arcibiskupa. Nikoli o nějaké zpovědní tajemství královny. Arcibiskup byl propuštěn, ale asi značně postrašený, uprchl ze země. Král zadržením Janova doprovodu ovšem zabránil útěku jeho nejbližších prelátů informovaných o Jenštejnově zákulisní politice. Zřejmě se na mučidlech dozvěděl, co chtěl. Proto tři zadržené nechal propustit. Johánek pravděpodobně více odolával nebo byl na tom hůře se zdravím, a proto vyšetřování mohlo být tvrdší. Odolal, neodolal? Nemáme o tom žádné zprávy.

Jsme však zároveň u další ze záhad. Byl svržen do Vltavy živý a utopil se, nebo tam byla vhozena jen jeho mrtvola? Tradovalo se, že živý. To by svědčilo o další králově krutosti. Až profesor Vlček vyřešil záhadu. Zranění Nepomuka vznikla dřív, než se komando pokusilo těla navždy zbavit. Výslech v jeho případě zřejmě přehnali a potřebovali se zbavit důkazu. Tělo však nedoplulo daleko. Bylo objeveno na mělčině jen kousek od mostu a předáno křížovníkům s červenou hvězdou. Ti ho pohřbili.

Jsme u oné »největší zásluhy« Johánka z Pomuku. Odmítnutí údajného příkazu, aby prozradil zpovědní tajemství, tedy obsah zpovědi královny Žofie. Ani on, ani nějaký k tomu účelu vymyšlený druhý Jan, tentokrát z Nepomuku, neměli nic společného s královnou, jak si lze přečíst v novodobé historické literatuře. Věděl to i Josef Pekař a mnozí před ním. Jen jezuité v 18. století mysleli jinak. Potřebovali svého světce. V osobě pana Johánka se jim naskytla příležitost, jak se vypořádat s Husovou tradicí. Přes všechen možný tlak, psychologické zpracovávání, tvrdé tresty, národ si z generace na generaci předával Husův odkaz. Proto oprášili Hájkovy argumenty a vyvinuli tlak na papežský stolec. Uspěli, i když je sporné, kdo vlastně byl blahořečen, zda Johánek z Pomuku, nebo Jan z Nepomuku. Teprve poté se krok za krokem badatelé dostávali k pravdě, tedy k tomu, že onen Jan a Johánek jednou jsou. To ovšem Johannes Nepomucenus byl už povýšen mezi svaté.

Tak se Johánek-Jan ocitl na mostech, aby nám připomínal, že věrnost, víra v Boha a pravdy »církve nejsvatější«, jsou pro člověka jediným axiomem, o němž se nepochybuje. V tom Jan Nepomucký obstál. Proto Bůh nenechal údajně jeho »jazyk« shnít, proto i po smrti dokázal prý dělat zázraky.

Brzy po listopadovém převratu, při šestisetletém výročí spojeném s Johánkem, se tehdejší předseda vlády zúčastnil dokonce velké církevní akce v Nepomuku a pronesl tu projev. Bylo brzy po politické změně a zdálo se, že všechno, co se protivilo minulé době, je nutné využít. U Jana-Johánka se hodily legendy, kvůli nimž byl blahořečen. Byl přece patronem kněží a zpovědníků, tedy nositelů či dokonce »světlonošů« pravdy, ochráncem poutníků a šťastného návratu, hradbou proti lžím. Proč to nevyužít? Jeho »zbožštění« se hodilo. Zbyly však některé pochybnosti, snad také proto později překryly oslavy Nepomuka ty cyrilometodějské z Velehradu, kam přijel sám papež. Václav Havel se mohl klidně, pokud by to pokládal za potřebné, k Johánkovi hlásit. Nehlásil se však. Nepotřeboval, aby někdo před ním hlásal podobné myšlenky. Být prvý je přece jen lepší, než být druhý. Hus uctívaný i předlistopadovou dobou byl rychle odvrhnut. Co z něho zbylo, byly jen dozvuky. Ostatně i proto byl na pražském Staroměstském náměstí znovu vztyčen sloup k poctě vítězného antihusitství jako protiváha pomníku Husovu.

Nepomukovy sochy jsou však nadále na mostech, včetně toho Karlova, tak, jak je tu zanechala doba předlistopadová, jež tolerantně nechala »svaté Jany« většinou stát, na rozdíl od likvidace předpřevratových pomníků po osudovém Listopadu.

Jaroslav Kojzar