Česko světu dalo několik velkých spisovatelů, jiní se tu narodili, další byli našimi občany. Když však o tom přemýšlím, pak snad jen pětice z nich obohatila svými myšlenkami celý svět a ve svých dílech ztvárnila velká poselství pro budoucí generace. Tím nechci pomíjet knihy českých rodáků Rainera Marii Rilkeho a Adalberta Stiftera či Gustava Mayrinka, jenž sice nepocházel z Čech, ale proslavil naše hlavní město svým Golemem a ač po svém nuceném odchodu Česko prý nenáviděl, měl je tak v krvi, že jeho nejlepší díla, která poté napsal, se »jeho Prahy« nedokázala zbavit. Byli tu i bratři Mannové, které zachránil díky prosečským občanům československý pas, Egon Erwin Kisch a později emigrující Milan Kundera a jistě bychom našli i další. Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny za literaturu, sem nezařazuji. Svět jistě zná jeho jméno, je na seznamu nositelů Nobelovy ceny, ale že by se v zahraničí četly jeho básně, které ostatně mám velmi rád, silně pochybuji. Jeho »nobelovka« byla politickou záležitostí, a tak jí vlastně po listopadu také zůstala. Já jsem ovšem měl na mysli, alespoň podle mého výběru, pětici největších. I když zdánlivě první z těch, které budu jmenovat, se proslavil ve světě jinak než jako romanopisec či básník.
Takže, kterou pětici jsem vybral a proč? Začnu Janem Amosem Komenským, jeho Labyrintem světa… Díky jeho Poutníkovi a »brýlím Mámení« jsme se ocitli ve dvou světech. Ten první, viditelný, je navenek plný pozitiv, ten druhý, který můžeme vidět po sesazení brýlí, ukazuje, že všechno je jinak, že za slupkou pozitiv se skrývá nenávist, zloba, lež, smilstvo, vraždy… Abychom pochopili, že všechno může ve světě být – a je – jinak, použil Komenský nezvyklou formu sdělení a s ní se dostal do literatury.
Tím druhým je Jaroslav Hašek. Jeho Švejk zesměšnil rakušáctví a byl svým způsobem vzpourou proti válkám, jejich nesmyslnosti a nadutosti mocných. Stal se pojmem, který nezná hranic.
Pak je tu Franz Kafka. Mimochodem právě dnes by se dožil sto čtyřiceti let, kdyby…, ale to jsem již jednou napsal. Opakoval bych se. Byl prý Němec, nikoli Čech – tvrdí odpůrci jeho češství. Jenže ono to tehdy bylo složitější, i Kischův rodný jazyk byla němčina a byl Kisch Němec? Také Hans Krása, autor Brundibára, spisovatel Franz Werfel… Ale zmiňuji se o Kafkovi. Mohl napsat Němec tato slova: »Nikdy jsem mezi německým národem nežil. Němčina je mi mateřštinou, a proto pro mě přirozená, ale čeština je blízká mému srdci.« (Z dopisu Mileně Jesenské.) Nebo tato: »Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit, nebo – ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout.« (Z dopisu Oskaru Pollakovi.)
Kafka byl žid a židé ku Praze neoddělitelně patřili, i když psali třeba německy, jako Kafka, anebo česky, jako Poláček či František Langer.
Čtvrtým z řady je Karel Čapek. Velikán PENklubu, člen masarykovské skupiny, autor R.U.R., Války s mloky, Bílé nemoci a Matky. Jen o kousek ho minula Nobelova cena za literaturu. Byla doba velký jmen, namísto něho zvolili výběrci někoho jiného. Že by však už tehdy zapůsobila americká lobby a namísto Čapka byla vybrána Pearl Bucková?
A konečně je tu Julius Fučík se svou Reportáží psané na oprátce, tedy se svědectvím, které skutečně nelze zopakovat. Pokus ve stylu Dopisy Olze už v době svého vydání mohl být jen těžko masově čten. Kdo by se ostatně dokázal poctivě prokousat planým filozofováním a mudrcováním nad knihami, které Havel ve svém fešáckém vězení přečetl? U Fučíka to bylo jiné. Z jeho Reportáže čišela hrůza, nenávist k trýznitelům, naděje v srdci, sice osobní beznaděj, ale zároveň otevřeně hlásaná touha po svobodě a »plné vědro« naděje, které se snad dočká »Petrovo pokolení« (viz Fučíkova kniha Pokolení před Petrem).
Zbývá nám otázka: o jakém poselství jsem na samém počátku svého dnešního zamyšlení psal? Jednoduchá odpověď. V Labyrintu je nám otevřen problém dvojakosti našeho žití, života kolem nás a cílů, které jsou jednajícími hrdiny nebo systémem vyřčeny a proklamovány navenek, abychom…, ale to jsme už postoupili dál, se dostali k »Švejkovi«. Tady šlo o posun. O výsměch kreténství, přetvářce a válce, tedy té jedné části našeho světa, odhalené poté, kdy Poutník sejme brýle Mámení. Najednou je všechno, alespoň později u Haška, k smíchu přesto, že se to mohlo stát, či dokonce stát muselo.
Kafka jde s absurditou ještě dál. Vytváří situace, které jsou pro jednotlivce neřešitelné, anebo není v jeho silách je řešit. Stačily dva jeho romány a jedna hororová Proměna, aby se člověk otřásl a položil otázku: Tam směřuje svět? Jenže Kafka ho nedokáže zadržet, dokonce ani Čapek ne. Ten vyslovuje ve svém R.U.R. naději v nezdolný život, až v dalších letech se jeho psaní dostaneme ke Krysařově propasti, aby pak v době ohrožení jeho ideálů zašel ještě dál a vykřičel do světa: Dost, zkusme se bránit, pokud na to ještě máme čas. (»Toni, jdi«! – Karel Čapek: Matka).
Fučík onu hrůzu, před kterou Čapek varoval a s níž si Kafka neuměl poradit, prožil. Bojoval, snažil se čelit nevůli a zlobě, nepodařilo se mu však naplnit svůj úkol. Dostal se do spárů supa a měl, alespoň podle všech předpokladů, podlehnout. Nepodlehl. Na rozdíl od Čapka a Kafky, jejichž organismy nápor nevydržely. Stálo ho to také nakonec život, ale mohl hrdě napsat do štítu svůj vzkaz budoucím: Lidé, bděte!
Ne, nebudu pokračovat dál, i když právě Fučíkův prapor vzalo z jeho rukou mnoho následovníků. Ale nikdo nedokázal tak hlasitě vykřiknout. Snad i proto války v zájmu mocných, zdůvodňované všelijak, stále ohrožují tu či onu část světa. Proto absurdita z Kafkových románů dál vymýšlí nové »zámky« a »soudy«, které posílají na smrt, aniž odsouzenec ví, proč. A tak válka nikoli v zájmu lidstva a většinou ani bojujících dál mění člověka ve zvíře. Nikoli jen fyzicky, ale především duševně. Lidé najednou z obyčejných Řehořů Samsů (Proměna) se mění ve zvířata a stávají se komisaři Böhmy, nacistickými tankovými esy Kurty Knispely, gestapáckými vyšetřovateli Oskarem Felklem a Rudolfem Vlčkem, kteří se aktivně podíleli na cause Lidice, či dokonce Karly Hermanny Franky. Všichni jmenovaní byli rodáci z Čech či Moravy.
Franz Kafka prožil poměrně krátký život. Domácí prostředí ho formovalo problémově. Způsobil to především vztah k jeho otci, velkodrogistovi Hermannovi. Po celý život hledal sám sebe a své ukotvení v životě. Možná, že nemoc ho limitovala, ale to není stoprocentní vysvětlení, vždyť Jiří Wolker byl na tom stejně.
Neuměl se sžít se ženami, jež byly nebo mohly být jeho láskami. A tak nejbližší z nich mu asi zůstala novinářka a překladatelka Milena Jesenká, ač se s ní uviděl snad jen dvakrát v životě a těžko by při těchto setkáních mohli navázat intimní vztah. Po obou zůstaly naštěstí dopisy, je jich nemálo, a kromě důvěry na dálku i zárodek jakési lásky. Přál si, aby jeho díla byla po jeho smrti zničena. Snad pochopil, jaký »rentgenový snímek« lidské společnosti v nich udělal. Naštěstí zůstala zachována, i když jejich četba není pro každého.
Dnes je tedy 140 let od jeho narození, tedy čas připomenutí. Cenná vzpomínka právě v době, kdy nesmyslná válka na východě Evropy je dále podněcována ve jménu svobody, demokracie a lidských práv, a to i z naší vlasti. Zvláště pak dodávkami zbraní a munice, jež umožňují dále zabíjet, namísto možnosti posezení u jednacího stolu a »vyložení karet na stůl«. Jako by opravdu Kafkův absurdní svět získával převahu a Zvíře z jeho Přeměny nás změnilo z příjemného a hodného Jekylla na zrůdu Hyda (osoby z románu Podivný případ… Roberta L. Stevensona).
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.