O nenávisti

Uvědomujete si, že nejhorší ze všeho je nenávist. Jsou ovšem lidé, kteří žijí jen nenávistí a zlobou proti komukoli, kdo říká něco jiného, nebo něco jiného dělá. Napřed útočí slovně, ale když pak pozvednou, obrazně řečeno, svou ruku nejen na protivníka, ale i třeba na jeho rodinu, protivník se začne bát, nebo se naopak brání a to, co se pak děje, není k zastavení. Dříve se tomu říkávalo »pomsta« či dokonce »krevní msta«, dnes si myslíme, že se středověkým myšlením jsme skončili a že každý má právo se bránit v rámci zákonů. Jenže ono to nebude, jak se ukazuje, tak zcela pravda.

Před listopadem se mstili prý ti, kteří nedostali právo na odpověď, svou demokracii a »svobodu«. Po listopadu zase prý proto, že ti, mající jiný názor, narušují jednotu a státní politiku. V obou případech si pak někteří svou nenávist vybíjejí nevybíravými prostředky. Možná, řeknete, že v době před převratem nebylo možné se jinak bránit. Proč však dnes, když prý každý má právo vyslovit, co si myslí, stále existují lidé, kteří oponentům moci anonymně vyhrožují smrtí a napadením jejich rodin? Že se vymýšlím? Nikoli. Stačí připomenout příběh jedné jihočeské krajské radní a to, co dokázali lidé plní nenávisti kolem ní vytvořit. A všechno bylo anonymní. Skryté před zraky druhých. Nebo tajné natáčení učitelky z Prahy 6 jedním z jejích žáků, které vedlo až do soudní síně, a při tom neřekla nic, co by svědčilo o nepravdě. Vše s cílem ji kriminalizovat.

Bylo ovšem víc takových příkladů. Víc zastupitelů a radních, učitelů, kteří se musili a musí se stále bát. Někteří rezignovali. Jen novináře, kteří se po takových výhrůžkách stáhli, bychom těžko spočítali na prstech.

Při tom také v době po listopadu, v čase »demokracie a svobody«, se stále poškozovala auta názorových oponentů, rozbíjela okna, vchody u domů pomalovávaly a dokonce i politici byli fyzicky napadáni. Jen pro připomenutí – dodnes se neví, kdo napadl a zranil režiséra Svobodu a poslance Dolejše. O telefonátech, v nichž bylo vyhrožováno, o anonymních dopisech, ani nemluvě. Ano, píši o opozičních představitelích, o těch, kteří mají jiný názor, než se dnes dozvídáme z České televize. Píši o tom proto, že situace se nezměnila. Nejen Andrej Babiš by o tom mohl vyprávět. Přitom má současná moc dost prostředků, aby ty, kteří myslí jinak, propouštěla ze zaměstnání i posílala do vězení a dokonce už tak činí.

Znovu slyším – co minulost? Tam to bylo horší. Ne, nechci obhajovat svévoli dávné a nedávné minulosti. Chci jenom připomenout, že také tehdy si někteří »přátelé demokracie a svobody«, zatím ještě nevládnoucí, brali »právo do svých rukou« a nezastavili se před šikanou, vyhrožováním a ničením. To byl případ jednoho mého známého malíře. Oba jsme patřili k jednomu kraji, i když já jako náplava, on byl zase náplavou v Praze. Ten kraj plný lesů, řek, hor a malebných domků jsme milovali. To nás někdy v počátku let osmdesátých sblížilo. Býval jsem v jeho domku na jednom pražském předměstí častým hostem. U kávy, někdy i u zákusku, který nabídla jeho paní, či dokonce u sklenky vína jsme diskutovali o všem možném. Nejvíc však o malířství, o krajině a stromech s ptactvem. Nevyhýbali jsme se žádnému tématu, jen o politice jsme hovořili málo. Můj přítel se držel mimo ní. Měl svůj svět a svou rodinu. Žil mezi Prahou a domkem po rodičích, kde se narodil, kam v létě zajížděl a kde také maloval domy s typickými štíty, výlovy rybníků a pole zežloutlá uzrálým obilím. Býval dokonce předsedou jedné z výtvarných porot, jež oceňovala dětské talenty. Dodejme, že nikdy nebyl členem žádné politické strany, tedy ani KSČ.

Vzpomínám v této souvislosti na tzv. Palachův týden z jara roku 1989 (mimochodem – Jan Palach by tento týden také oslavil své narozeniny. Bude se o něm psát, jako o bojovníku proti komunismu. Pravda to není. Pokud by byly využity neprefabrikované dokumenty, pak by se čtenáři dozvěděli, že jeho čin byl protestem proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy a proti tiskovinám, jež vycházely pod jejich patronací. Chtěl, alespoň si to přál, žít v socialismu bez chyb, bez jakéhokoli protektora, ve skutečné socialistické demokracii).

Tak tedy – byl tzv. Palachův týden roku 1989. Bylo potřeba nějak zklidnit situaci. Také my jsme se o to v našem listu pokusili a obraceli jsme se na známé osobnosti. Já osobně jsem oslovil právě jeho. Nemělo jít o příklon k řešení za pomoci státní moci, jen o to vyzvat ty, kteří demonstrovali v ulicích Prahy, aby řešili věci jinak, než zbytečnými střety s policií, k nimž také docházelo, a že těmi demonstracemi se ztrácejí nemalé hodnoty. Můj přítel po chvilce přemýšlení souhlasil. Jeho krátká výzva, stejně jako jiných v předchozích dnech, byla zveřejněna. Co následovalo, jsem však nečekal. »Demokraté a hlasatelé lidských práv« se vrhli na jeho rodinu. Celou noc po vyjití jeho několika vět jim telefonovali nenávistné vzkazy a výhrůžky. Někdo rozbil okna jejich domku, poškodil auto, vyhrožoval smrtí. Telefonní číslo bylo sice možné rychle změnit, ale auto muselo dál stát před jejich domem, dům také nebylo možno přestěhovat. Ani policejní hlídka totiž neuhlídala všechno. Nenávist až za hrob, řekla by moje babička. Nedivil jsem se, že mě přítelova paní od té doby nechtěla vidět.

Ta hrůzná nenávist táhnoucí se dál se vybíjela na odpůrcích. Také jsem ji zažil. Ani po listopadu se však nic nezměnilo. Ona slova volající po klidu provázela přítele i tehdy a zřejmě zkrátila jeho život.

Nechci ho jmenovat. I když v těchto dnech by mohl oslavit své narozeniny. Nevím, kdo si na něj kromě mne vzpomněl. Já, když se dívám na jeho obrazy a kresby, na něj zapomenout nemohu.

Nenávist, zloba vybíjející se v násilí, v šikaně, v hrozbách mířících na celou rodinu oponenta nebo na jeho majetek by měla být trestána, ať je vyslovena stoupenci nebo odpůrci režimu. Dnes však těch, kteří uvažují jako současná moc a berou si »své právo do svých rukou«, je přece jen stále hodně. Povzbuzováni mainstreamovými médii se cítí na vrcholu moci a myslí si, že mohou všechno. Lze tak soudit alespoň podle verbálních a jiných útoků. Včetně těch o »ruských švábech«, »primitivních trollech« a na tyto zlolajnosti navazujících anonymů. To dokonce přesto, že sama státní moc oponenty šikanuje nebo proti nim připravuje »pendrekové« a jiné »demokratické« zákony. Zřejmě těm nemocným nenávistí ani to nestačí.

Bojím se toho všeho, zavání to fašismem.

Jaroslav Kojzar