O mlocích vylézajících z děr

»Nebezpečí je stále hrozivější. Vidíme ve světě i v Evropě, v našem blízkém sousedství i u nás doma, jak populisté, demagogové a šovinisté vylézají nyní z temnot jako mloci…, kteří by chtěli vytrhnout náš národ z rodiny sjednocující se Evropy a způsobit tak morální, politickou, kulturní i hospodářskou sebevraždu naší země.« A ještě jeden citát: »Bylo to hrozných dvacet let ničemností a pomatení, kdy napsat slovo vlast znamenalo se vydat posměchu, a vysloviti slovo Bůh znamenalo být v nejhlubším opovržení… Neváháme přiznat, že jsme volali boží tresty. Rouhače je třeba přinutit, aby se káli… Kdo je zločinec, patří do kriminálu nebo do koncentračního tábora.«

Oba citáty jsou zajímavé. Jako by vypadly z »jednoho hnízda«. A oba se nějak dotkly jedné z největších postav našich literárních dějin, jejíhož dnešního smutného osmdesátého pátého výročí si připomínáme. Ten první se odvolával na jedno z děl Karla Čapka, ten druhý vyslovil to, co jiní, kteří ve své nenávisti okamžitě po Mnichovu dostali zelenou a osobně na něj zaútočili. Ten první řekl páter Tomáš Halík, ten druhý o více než osmdesát pět let dříve Milan Schulz, jeden z řady ke katolické věrouce hlásících se spisovatelů. Byly vymýšleny podvrhy, jako byl »dopis Benešovi«, který měl dokázat, jak spisovatel narušuje »závazek« z Mnichovské dohody a naše rodící se postavení v ideji Nové Evropy. Nic nevadilo, že Čapek v té době nikdy žádný dopis bývalému prezidentovi nenapsal. Vlna nepřátelských výpadů prudce narůstala. Pravicové fašizující síly měly moc v rukou a využívaly jí stoprocentně.

Ten prvý citát je zatím jen jedním z vrcholů snah, jak obvinit opozici, a zatím je jen hrozbou, ten druhý, starší, nejen že už obvinil, ale byl také předzvěstí událostí, které náš národ stály na tři sta šedesát tisíc životů. Jednou z těch obětí se také stal právě Karel Čapek, a jak se ukázalo, byl jen jeden z prvých. Po něm přišli na řadu i jeho bratr Josef, Karel Hašler, Vladislav Vančura, Karel Poláček, Milena Jesenská, Julius Fučík, Jiří Orten, Pavel Haas, Bedřich Václavek, Hans Krása, Jaroslav Král, Anna Letenská, a mnozí další velikáni našeho kulturního nebe.

Ten první citát chápu jako varování pro nás, kteří myslíme jinak než autor zveřejněných slov. Jenže se velmi podobá obsahu toho druhého. A druhý, jak se brzy ukázalo, nebyl varováním, ale vyslovením ortelu. Při tom oba jakoby byly »z jedné kapsy«.

Tu noc před osmdesáti pěti lety většina z našich předků po sváteční večeři odpočívala. U Čapků tomu tak nebylo. Lékaři, několik přátel, žena, bděli, když on přerývavě spal. Když se na chvíli probudil, usmál se. Chtěl ze žertu cigaretu. Věděl, že ji nedostane, ale bylo to jeho přání. Svou ruku měl v dlani ženy Olgy. Cítila jeho slabý tep.

»Dech se zkrátil na nejnesnesitelnější míru, byl to dech umírajícího tvorstva, dech utlučeného ptáka, dech lekající ryby, dech rozdrceného motýla… Umřel na jejím rameně ve tři čtvrtě na sedm…« Tolik v autobiografickém románu Olga Scheinpflugová.

Karel Čapek! Velikán české a světové literatury, nesmírně citlivý člověk, dramatik, který svými díly varoval. Počátkem onoho prosince se ještě pokoušel reagovat na hnusné útoky mnichovanských propagandistů. Na vše se ovšem reagovat nenechalo. Navíc už málokterý titul se odvážil tisknout jeho reakce. Zelenou totiž stále více dostávaly hrůznosti typu:

…kdo na nás sáhne, přes prsty ho prašť

a nehleď na mne jako na oušlapka,

neboť pak poznáš Karla Čapka…

(Vlasta Fyrta v Národní obnově).

Také Durych ho vedle Wericha s Voskovcem a s Hurvínkem jmenuje ve svém odsudku minulé kultury, jež prý zaneřádila vzduch, a Kostohryz k tomu křičí: »Tisíce děl volají po plameni. Dočkají se?« My víme, že se dočkaly.

A při tom Čapek v klidu domova, ovšem za okny, které netěsnily, pracoval na knize Život a dílo skladatele Foltýna, jehož charakter se mu, jak sdělil Olze Scheinpflugové, měnil pod perem. Nemohl za to, musel reagovat. Vlastně za něj mluvil »tlučhuba, pozér a lhář« Foltýn.

Jenže organismus nápor snášel stále hůře. Nemoc ho stále víc nahlodávala. Už se nedokázal vysmívat hlasům zvenčí, těch Zahradníčků, Demlů, Renčů a dalších, kteří v předchozí minulosti většinou málo znamenali. Ti se však chopili příležitosti a ničili všechny, kdo by se jim postavil.

25. prosince 1938 tento velikán světové literatury zemřel. Udolali ho. Tak, jako později stejné síly Pabla Nerudu a mnoho dalších. Takoví, kteří se se svou jedinou pravdou a namyšleností dostávají k moci. Od jeho smrti dnes uplynulo osmdesát pět let.

Jaroslav Kojzar