Kamarád Víťa Vaculík, do svého odchodu do důchodu docent filozofie, patřil k širšímu okruhu lidí, kteří příbuzensky patřili k rodině Jana Kubiše. Vlastně ke zbytku těch, kteří přežili, i když příbuzenská vzdálenost od jeho rodiny ke »Kubišovcům« byla značná. Přesto možná i nad jeho rodiči mohl ve válce viset »Damoklův meč«. Jde mně však o jméno Jan Kubiš. Z jeho nejbližších příbuzných se jen malá část dožila osvobození. Nacisté byli důslední. Vyvraždili všechny, kteří byli s Kubišovými nějak spojeni. Jen ti vzdálenější přežili. Těch čtrnáct mužů a žen postřílených v době heydrichiády patřících ke »Kubišovcům« bychom měli přičíst k mužům, ženám a dětem z Lidic, z Ležáků, z okruhu pravoslavných kněží a funkcionářů, pomocníků, kteří neváhali riskovat své životy při pomoci Kubišovi a jeho druhům.
Mohli bychom napsat: Ti mrtví byli důsledkem »akce Heydrich«, ale bylo by to vysvětlení? A ještě něco. Jak v této souvislosti chápat slova prezidenta Petra Pavla, že »odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout, a poučit se z nich«, která letos v květnu pronesl z terezínské tryzny? Vždyť ony zločiny, i na »Kubišovcích«, nespáchali Češi, ale hrůzná moc nacistických uchvatitelů a s těmi máme společného jen to, že nás vraždili.
Ano, Jan Kubiš byl hrdina. Odvážil se něčeho, po čem toužila velká část národa. Zaútočil na všemocného Heydricha a společně s Jozefem Gabčíkem »mu pomohl na onen svět«. Možná nesouhlasíte se zmínkou o »onom světě«. Jenže přezka SS obergruppenführerova opasku, který v té době upínal jeho uniformu, měla vyražen nápis: Gott mit uns – Bůh s námi.
Kubiš se svými druhy za tento čin také zaplatil. Svým životem. Jenže bohužel zaplatily také stovky a stovky jiných.
Jan Kubiš, syn chudého obuvníka z Dolních Vilémovic na Třebíčsku, čeledín, topič v cihelně, délesloužící voják, mladý muž, který utekl bojovat proti okupantům, se ocitl na bojištích Francie a mezi muži nové československé armády tvořící se v Anglii, aby nakonec jako jeden z Antropoidu a dalších skupin parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje ukončil svůj život v boji s okupanty. Byl hrdinou, když tolik lidí položilo následně své životy po akci, v níž hrál jednu z rozhodujících rolí? Nehodnoťme, opakuji, atentát. Už jsem o něm psal, a i když stál mnoho nevinných životů, znamenal pro národ povzbuzení a naději. Mezinárodně nás pak vyzvedl na mnohem významnější místo, než tomu bylo před ním. Heydrich byl totiž příliš významným člověkem pro chod Velkoněmecké říše. K němu se sbíhaly všechny nitky represe nejen v Německu, ale na všech územích, jež se nacistům podařilo obsadit. Pro český národ jako zastupující říšský protektor, což měla být jen podružná role, znamenal však mnohem větší represe a i potvrzenou myšlenku na »konečné řešení«. Nikoli jen pro židy, ale pro celý český národ. Toho se nedočkal, ale začal svou vizi už uskutečňovat. Jeho zavražděním československý odboj dokázal to, co se jinému národu nepovedlo – zasáhnout samé srdce nacismu. Jiný tak vysoký představitel Hitlerovy říše v oné době takto odstraněn nebyl. Nikde.
Jan Kubiš věděl, že jeho mise skončí pro něho osobně spíše tragicky. Šlo však o národ, o to dokázat, že »klidná Böhmen und Mähren« je připravena skočit na nepřítele a pomoci spojencům mu zasadit smrtelnou ránu. Pokud jde o něj, byla to ta nejvyšší cena, kterou mohl nabídnout a on ji nabídl. Stejně jako generál Luža, Fučík, Gabčík, »Tři králové«, Jan Zika, Urx, Milena Jesenská, Jožka Jabůrková, Marie Kudeříková, generálové Bílý, Krejčí, Homola, Eliáš, rotmistři Valčík, Švarc, Potůček, nadporučík Opálka, Josef Molák, tajemník Šiška, Josef Čapek, Karel Hašler, Cyril Šumbera, Evžen Rošický, Petr Aksamit, senátorka Plamínková, herečka Anna Letenská, bratři Synkové, Otakar Jaroš, spisovatel Vančura, mladý Mirek Svoboda, Pavel Haas, Hans Krása, předvojáři Karel Hiršl a Evžen Šesták, malíři Bedřich Fritta a Karel Leischmann, básník a dramatik Petr Kien… bylo jich na tři sta šedesát tisíc. Mnozí vědomě, aktivně tlačeni vírem událostí, jiní nevědomě, ale všichni svými životy přispěli k osvobození ostatních, kteří přežili, napomohli tomu, aby náš národ nebyl rozdupán na holínkách smrtihlavů.
Jan Kubiš patřil k těm aktivním, k těm, které právem nazýváme hrdiny, stejně jako generál Luža, Fučík, Gabčík, ale to bych se opakoval. Jen podotýkám, na rozdíl od současného režimu si vážím všech a nevyděluji nikoho »podle barvy pleti«, tedy správněji – podle politického názoru.
Dnes tedy uplynulo sto deset let od narození Jana Kubiše.
Jaroslav Kojzar