Dnes se opět slaví Den boje za svobodu a demokracii doplněný již několik let zásluhou levice slovy ‘Mezinárodní den studentstva‘. Jinak jde o svátek Mahuleny – krásné panny. Tím hlavním je však mnou zmíněný první název. Jde o svátek vítězů, svátek majetku a vlastnictví, i tak lze chápat zmíněný den, protože všechna ostatní v ten den zmiňovaná práva směřují právě sem. Pozor! Nechci zpochybňovat právo vlastnit, jenže si myslím, že je rozdíl mezi tím, kdo je majitelem domku či třeba podníčku na výrobu hraček, anebo vlastníkem (spoluvlastníkem) dolů na uhlí případně akcionářem známé firmy, jímž se stal zásluhou různých spekulací či jinak v »devadesátkách«, a vyšvihl se mezi miliardáře. Dnes mně však ani o to nejde. Jde mně o onu zmíněnou demokracii a svobodu. Otázka zní? Jsme skutečně svobodní?
Před rokem osmdesát devět jsme patřili do svazku socialistických zemí a naším guru byl Sovětský svaz. V mnohém jsme se podřizovali jeho vůdčí roli. Nebývalo to vždy pozitivum. Měli jsme však dost prostoru pro samostatné postupy a ne vždy jsme jich využívali chytře. Jinak by nepřišel Listopad, i když se stále nemohu zbavit pocitu, že v onen den šlo o zpravodajské hry, jež jedna strana domyslela špatně.
Je tomu dnes jinak? Jsme podřízeni Bruselu dokonce podepsanými dokumenty a těmi méně podepsanými, ale o to více svazujícími, Spojeným státům. Dokonce se musíme podřizovat hloupým opatřením, měnit zvyklostní názvy a plnit nařízení, která jsou pro nás málo výhodná anebo dokonce proti našim zájmům. Máme však víc svobody? Možná v tom, že více můžeme křičet na ulicích a jednou za čas podlehnout mámení mnoha stran, jež cosi slíbí, ale po volbách si stejně dělají, co chtějí. Pak se nám vysvětlí, že to jinak nešlo a že koaliční partneři měli jiné představy, jinak by s námi »do holportu« nešli. Jen pro osvěžení paměti: Daně vám nebudeme zvyšovat (před volbami)… a dnes nám je Fialův tým ve svém »balíčku« zvýší dokonce nad rozumnou normu.
Množství stran ve volbách rozmělní jednotu. Tak lze lépe s lidmi manipulovat. Přitom rozhodující média jsou v soukromém vlastnictví, hlásají názory svých majitelů. Českou televizi, myslící, že je svědomím národa, v to počítaje. Ten, kdo je mimo, nemá právo na úspěch. Až příliš často totiž tato média vydávají jednostranné informace, které lze těžko ověřit, a tak mnozí, při jejich stálém opakování, nakonec podlehnou a připojí se k proudu. Nutit je netřeba, tlak opakovanosti většinou vítězí.
Máme víc demokracie? Pokud počítáme množství stran, kterým můžeme dát svůj hlas ve volbách, ano. Jenže nikoho poté, co se dostane k moci, nelze odvolat, ať již udělá, co chce. Jen jestliže se »odkloní od zákonů«, ale to pak z jeho politické strany na jeho místo nastoupí další adept v pořadí a jede se dál. Volit se znovu nemusí. Demokracie tedy zvolením kandidáta končí, proto takový boj o to dostat se nahoru. Tam se už rozhoduje podle vlastních či stranických potřeb. Zvolen bývá většinou ten, kdo je nejvíce znám, kdo umí nejlépe mluvit, komu se dostane lepší podpora v médiích anebo, kdo je pohlednější či dokonce nosí lepší kravatu (i to tady bylo). Na programu často moc nezáleží. Stejně to po volbách bude jinak.
V naší demokracii jsou i záležitosti, o nichž ani lidé nemohou rozhodovat. Či spíše nesmějí. Proto jsme vstoupili do NATO, aniž měli lidé právo se k tomu vyjádřit. Stejně tak jsme podepsali tzv. Lisabonskou smlouvu, kde jsme se zbavili, jako stát, řady dosavadních suverénních práv. Dnes se údajně budeme zbavovat dalších a necháme o sobě rozhodovat bruselské »ouřady« nebo velké státy v tzv. kvalifikované většině. Současný státní prezident už pro to lobboval. Bude to znamenat více demokracie? Nikoli. Více svobody pro nás v Česku? Ne. Také v tomto případě se lze vyjádřit záporně.
Máme svobodu projevu? Na papíře ano. Dokonce se můžeme s opozičním programem scházet na Václavském náměstí v Praze. Jenže nejde o ten Václavák, ale o přístup k médiím. Někdo dostane více možností, aby své názory, své ideje, vyslovoval celostátně, jiný může hovořit jen k svým příznivcům jednou za čas pod Myslbekovým Václavem nebo na náměstíčku v Hornídolní či v hospodě U draka. Kdo pak má víc nadějí na své zvolení do parlamentu či jinam, je bez diskuse. Když je nakonec dotyčný zvolen, už se nemusí nikomu zpovídat a celé následující čtyři roky je v podstatě nedotknutelný a ti, co si dovolí ho kritizovat, případně opoziční síly, jsou pro něj trolly a, jak je dnes módní, »proruskými (nebo jinými) šváby«, atd. Také tomu se říká demokracie, i když byl vlastně pro absenci třetiny nebo dokonce dvou třetin voličů, kteří nepřišli k volbám, zvolen do funkce a s ním desítky »jeho lidí«, které pak porůznu rozmístí, nepatrnou menšinou.
Den boje za svobodu a demokracii byl údajně u nás v listopadu 1989 dovršen. Vyhrála prý svoboda a demokracie.
Minulý režim skončil nejen na nedostatku demokracie, alespoň v pojetí z Helsink a v bruselsko-washingtonském výkladu, ale ten nový se nepoučil. Vlastně ani nemohl. Pokud by se pokusil zajistit skutečnou demokracii, jistou rovnost možností pro všechny, brzy by narazil. Zájmy kapitálových skupin ze zahraničí i z domova měly jiný program. Demokracie a svobody buržoazního typu zcela vyhovovaly. A vyhovují dodnes. Bylo jen třeba »šedé zóně« (termín mé spolužačky Jiřiny Šiklové), která dělala změnu, dát její »panem et circenses«, tedy chléb a hry a zdání, že do něčeho může mluvit. Jen ta svoboda při tom vzala a dále bere za své. Lid totiž už dávno není zdrojem moci. Zbylo jen heslo.
O jaké zemi sním? Vypůjčil jsem si slova Václava Havla z jeho první etapy vládnutí. Mám ovšem jiná přání, než měl on. Já totiž sním o zemi, kde nerozhodují peníze, kde každý má stejná práva a stejné možnosti, kde důchodci nejsou na obtíž, kde se nenakupují zbraně pro útok, ale pro obranu, kde elektřina, kterou jsme vyrobili, je naší elektřinou, kde to, co slouží všem, také všem bude patřit, kde bude dostatek léků pro všechny, co je potřebují, kde nás nebude inflace zbavovat našetřených úspor, kde si mocní nebudou přidávat zároveň s tím, že budou ukrajovat a ubírat ne mocným, kde se nikdo nebude bát vyslovit svůj názor kvůli možnému postihu v zaměstnání, kde muž bude zase mužem a žena ženou a rodina základem státu a státní politiky, kdy naši vojáci nebudou jezdit po misích, aby pacifikovali ty, kteří myslí jinak než Brusel a Washington, kde bude dost práce pro všechny… O takové zemi sním a takovou bych chtěl, abychom odkázali našim vnukům a pravnukům.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.