Před několika dny jsem shlédl film o budování železnice mezi centrální Čínou a tibetskou Lhasou. Jde o dílo, jež nesnese srovnání s jinou podobnou stavbou. Ani transsibiřská magistrála a postavení dráhy mezi východem a západem USA se jí nevyrovnají. Ve stejné době jsme uslyšeli o návštěvě Petra Pavla u dalajlamy, kam český prezident nařídil přesměrovat už z přímé cesty domů vládní letadlo. Jen proto, aby mu popřál k devadesátinám a nechal se s ním vyfotografovat. To, že to mohlo ublížit našim ekonomickým zájmům, protože jde o revoltujícího politika a náboženského vůdce proti stávajícím poměrům v Číně, ho zřejmě nezajímalo. Ani to, že tato cesta může zhoršit vztahy mezi ČLR a Českou republikou. Naštěstí to nic neznamená. Tak málo pozornosti věnuje miliardová Čína jednomu málo významnému politikovi ze střední Evropy a jeho provokaci.
Jde ovšem o Tibet. Zájem o něj před více než sto lety měli Angličané. Dokonce se vojensky pokusili zemi obsadit. Carské Rusko projevilo zájem také. Vojska neposlalo. Zkusilo to diplomaticky. Neuspěli, ani jedni. Po mnoha letech jejich místo chtěli zaujmout Američané. Také se museli stáhnout, i když sem až do roku 1960 posílali zbraňovou podporu. Období slabé Číny, které předcházelo, mezitím načas umožnilo vzniknout lámovské »samostatnosti«. Jenže po staletí tu Čína svůj vliv udržovala. I v době Angličanů, carských Rusů či Američanů. Vždy byl její předzahrádkou. Dynastie za dynastií to tak vnímala. Teprve vznik ČLR znamenal definitivní řešení. Zaostalý Tibet, kde obyčejní lidé žili dokonce v nevolnickém či otrockém postavení a museli živit tisíce neproduktivních, se měl změnit v moderní provincii, která se propojila se světem. A Pavel to chce zase vrátit? Lidská práva se najednou odkládají stranou?
Za lámaistického Tibetu vše patřilo statkářům nebo klášterům. Mnichů bylo snad tolik, kolik bylo rolníků a pastevců na náhorních plošinách. Četl jsem reportáž jednoho francouzského novináře, který se kdysi do Tibetu dostal. Ve vesnici, kde se zastavil, byl statkář nejen majitelem všeho, ale těm, co nesplnili zadání, ukládal vysoké tresty. Šlo i o bití a ztrátu končetin provinivšího se.
Dnes má Tibet své školy, dokonce i vysoké. Stále víc se mění v moderní zemi. Jen ti, kteří ho chtějí vrátit zpět do středověku nebo ještě dále, ho chtějí odtrhnout od Číny. Ptám se proto, proč takoví lidé jako Havel a Pavel, lidé tvrdící o sobě, že jsou bojovníky za lidská práva kdekoli na světě, najednou o ně nedbají? Co by znamenal návrat do vlády lámů, dokazuje tragédie Afghánistánu, Libye a Sýrie. Těm také země Evropy a Spojené státy pomohly pod hesly lidských práv, svobody a demokracie, vrátit se do tmářství minulosti, kde dokonce platí právo šaría a ženy jsou bez jakýchkoli práv, bez vzdělání, bez budoucnosti. To vše jim minulé svržené režimy zabezpečovaly.
Jiří Vábr