O dvou legendách a ceně za jejich zborcení

»A proto je tak důležitá ta podpora zespodu. Aby my jsme mohli říct: Ne my si to přejem, to lid to žádá. My s tím souhlasíme, s tím lidem. A ne prostě, aby my jsme tam byli sami jak kůl v plotě a neměli jediného slova podpory.« (Miloš Jakeš, Červený Hrádek, 17. července 1989.) »Děkuji i z tohoto místa veřejnosti, našim občanům za obrovskou podporu, kterou vyjadřujete krokům vlády, jednání České republiky na všech úrovních, za podporu Ukrajině, jejím lidem a za všechny aktivity, které lidé spontánně projevují a snaží se pomoci našim ukrajinským přátelům v těžké situaci.« (Petr Fiala po mimořádném jednání Vlády ČR 27. února 2022.)

Prohráli jsme si to sami. Koncem 80. let jsme odmítli ze dvou metrů skórovat do prázdné branky (tak snadné bylo dál normálně a spokojeně žít – jen jsme neposlechli Jakeše a nežádali to), abychom si po 33 letech nerovného duelu mocných proti bezmocným stříleli vlastní góly, notabene s neskrývanou radostí, byvše skálopevně přesvědčeni, že onen prostor vymezený třemi tyčemi je soupeřův. Není. Je náš – vlastní a vše vystřelené jsou logicky i vlastní góly. Jakeš se dožadoval podpory toho, čeho si lidé tenkrát moc nevážili – že měli všechno základní zajištěné v tom smyslu, že nebudu muset do války, že nezůstanou bez elektřiny, že nepozdechají hlady atd., atd. – to bych již opakoval mnohokrát řečené. Fiala je na tom oproti Jakešovi mnohem lépe – on o podporu ani žádat nemusel, on za ni rovnou už děkuje, neboť onu bezmeznou podporu asistované sebevraždy si nadpoloviční většina českého obyvatelstva zvolila sama, dobrovolně.

Chtěl-li bych sdělit jistou symboliku, naději pro budoucnost jsme propásli právě v tom červenci 1989, navzdory tomu, že tehdy Jakešův projev bavil národ víc než Menšík, Sovák a Kaiser dohromady. Národ byl blbec. Teď už bude jenom hůř. Na normální život si nesáhne mnoho generací příštích. Dojde-li jim ovšem, že cosi je v nepořádku. Snad až se na Ruzyni budou z letadel vykládat rakve s mrtvými českými vojáky… Snad. Mobilizace plíživě obchází kolem, lékaři na Ústecku se chystají na pokyn shora trénovat odvody, aby to pak šlo fofrem, bez zbytečných průtahů a na jatkách bylo koho porážet.

Bude to dobré, máme i jeden tank Leopard, od něhož ministryně obrany již převzala symbolický klíč. Ten tu výhru pojistí. Před pár dny jí na Twitter jistý Vladimir Koptik napsal: »Paní Černochová, jste celkem pohledná blondýnka, ale jinak hrozná kráva. Pletete se do věcí, o kterých nemáte ani šajnu, papá.« Bizár toho všeho se mi už nechce komentovat. Všechny ty Tomáše, Přemysly a Leopardy a symbolické klíče a trička. »Lid to žádá a my s tím souhlasíme, s tím lidem…« Lid žádá válku.

Tohle nemá řešení – krom té mobilizace a rakví na Ruzyni. Když čtu na internetu diskuse k danému tématu, nabývám nezvratného dojmu, že český národ přestal existovat. Je tu jen jakási indiferentní hromada dýchající a vyměšující hmoty, nesmírně tvárné a předurčené k likvidaci – díky/vinou právě té tvárnosti. Nicméně jako každá hmota, i tahle – byť lidská – je bezduchá a tudíž onu předurčenost ke k.o. nevnímá. Konec filosofování.

Já se vždycky nejvíc trápím s tím, jak ten či onen komentář smysluplně ukončit, takříkajíc do výrazné tečky. Tentokrát jsem tečku sice hledal marně, ale za to vám řeknu dva základní důvody, proč může Černochová nosit v kabelce tank, aniž by na ni někdo hodil svěrací kazajku ještě dřív, než by vyšla na ulici a hlavně – proč majoritní většina lidu žádá válku proti Rusku a dialog s ní není možný.

Tím prvním důvodem je účelové tvrzení, že Rusko vede nevyprovokovanou útočnou válku na Ukrajině (např. Seznam Zprávy, 31. 3. 2023). Opak je pravdou a kdo chce, vidí, slyší a čte… Západ a USA provokovaly Rusko tak dlouho, až saze bouchly (přísliby o nerozšiřování NATO dál na Východ, ignorace Minských dohod atd., atd. – na toto téma bylo už vše řečeno).

A důvod druhý? Lidé, ta majoritní většina, si nechala vtlouct do hlavy, že vším, čím přispěje, pomáhá Ukrajině a že Ukrajina bojuje proti Rusku i za nás, za celou Evropu.

Má to jeden zásadní zádrhel. O Ukrajinu vůbec nejde a nikdy nešlo – Ukrajinu tak či tak nechají padnout. Nezůstane z ní nic. Abych však nebyl zle pochopen – upřesním… Nejde jim o obyčejné Ukrajince a nejde o ekonomickou prosperitu této země. Kdyby s Ruskem sousedila Argentina a v Buenos Aires seděla nacistická junta, tančila by Černochová tango a ulicemi Prahy by se projížděly tisíce statných, svalnatých Argentinců v ideálním produktivním věku a lid by bujaře skandoval »Salve Argentina«.

Všechno, co má špatné základy, se časem zbortí. Zbortí se i tahle dvou důvodová legenda, jíž jsem nyní zmínil a která má ty základy sakra chatrné. Otázka tedy nezní, zda se zbortí, ale kdy a především za jakou cenu? Podle mě za hodně vysokou…

Pavel Votruba