O čem to ten Pavel vlastně mluvil?

Není to zase až taková záhada. Na první pohled by se sice mohlo zdát, že PPP (prezident Petr Pavel – budu užívat tuto zkratku – já to prostě nedám, abych ho vypisovala celým jménem) si takříkajíc pustil pusu na špacír, že něco jen tak plácnul, nevěda, co říká. Nikoli. Není tomu tak.

Během víkendové debaty na Mnichovské bezpečnostní konferenci popudil ukrajinského ministra zahraničí Kulebu, když pravil (kromě jiného): »Můžeme ale se dostat do situace, kdy osvobození určitých částí ukrajinského území bude znamenat víc ztrát na životech, než společnost dokáže unést. V určitě chvíli tak dokonce sama Ukrajina může přemýšlet o jiném výsledku. A my bychom také měli být připraveni na takovou eventualitu, protože nelze jen očekávat to nejlepší, ale je třeba být připraveni na to nejhorší. A proto bych rád vyzval k opatrnosti ohledně vytyčování cílů, jak by měl tento konflikt dopadnout. I kdyby došlo k tomu, že se ruská armáda zhroutí, ukrajinská armáda ji vytlačí z Ukrajiny, pak tu budeme mít zhroucené Rusko. To znamená, že nebude nikdo, s kým bychom mohli jednat o režimu bezpečnostních záruk a pracovat na budoucí bezpečnostní architektuře Evropy. Se zkolabovaným Ruskem budeme mít spoustu, spoustu problémů, které teď nebereme v úvahu. Takže si myslím, že je mnohem lepší být realisty. Doufat v dobré, ale být připraveni na horší.«

Že tato slova nadzvedla Kulebu ze sesle, tomu rozumím, nehrál-li tyjátr, ale to není důležité. Důležité je, co, proč a z popudu koho PPP v Mnichově sdělil, co sdělil. On totiž jen odpapouškoval neoficiální, avšak o to více prosazovaný postoj Bílého domu a konec konců z velké části i západní Evropy, byť navenek Brusel ani Washington samozřejmě žádné územní ústupky vůči Rusku nepřipouštějí a dál hlasitě řinčí zbraněmi.

Když to vezmeme suma sumárum, PPP v podstatě zopakoval zhruba tři čtvrtě roku stará slova Henryho Kissingera – »Bývalý americký ministr zahraniční Henry Kissinger navrhl, aby se Ukrajina vzdala části Donbasu a Krymu ve prospěch Ruska,« referoval loňského 30. května irozhlas.cz.

Je stále zřejmější, že jak Spojené státy, tak západní Evropa jsou z pokračující války zoufalé, poněvadž velmi dobře vědí, že Ukrajině v tom zásadním ohledu, tzn. vyhrát válku, není jak pomoct, že Rusko má obrovskou početní převahu vojáků a techniky – a to nehovořím o té zakonzervované kdesi za Uralem, o níž obecně víme jen to, že je okamžitě použitelná v množství takřka nekonečném. Za to spojenci Ukrajiny mají ve zbrojních skladech, lidově řečeno, vybíleno. »Kde nic není, ani smrt nebere«, tentokrát, žel, neplatí. Smrt si bere plnými hrstmi na jedné i druhé straně. A brát bude, dokud protiruské fanatiky typu Černochové, Lipavského a jejich polských, slovenských a pobaltských válečných souputníku někdo definitivně nevynese na smetiště dějin.

Na Ukrajině se dávno válčit nemuselo. Ono se tam nemuselo válčit vůbec. Kdyby si Západ neudělal z Minských dohod trhací kalendář, potřísněný krví a teď se ještě k tomu ústy Merkelové a dalších takových zvrhlíků nevysmíval Rusku, jak si s ním tehdy vytřel zadek. Teď si s nimi na oplátku ten zadek vytřelo a vytírá Rusko. S tím »nepatrným« rozdílem, že Západu toaletní papír už dávno došel, zatímco Rusové s ním mohou obmotávat celý svět de facto bez omezení a bez obavy, že by jim ten toaleťák vůbec kdy došel.

A závěr? PPP mluvil o tomtéž, co zmiňoval zmiňovaný velký hráč New World Order Henry Kissinger. Nový světový řád si žádá konec války. O tom není pochyb. Akorát teď zřejmě jeho architekti nevědí jak, aby se ruský vlk nažral a ukrajinská koza zůstala celá. Nebo naopak? My se zdravým rozumem si to totiž možná celé malujeme až moc narůžovo v domnění, že globální stratégové jsou neomylní, že jim pokaždé všechno vychází podle toho, jak si to naplánují, že nikdy nejsou bezradní apod. Ano, celé se to tak tváří, ale ne vždy tomu tak skutečně musí být.

Marie Krejčíková