Jeden tisíc padesát let je příliš dlouhá doba na hodnocení, zvláště, když nám tady jako veskrze kladný příklad církevní legendy zanechaly jeho bratra Václava. Při tom těch jeden tisíc padesát let je dost dlouhá doba, abychom si opravdu udělali jasno. Namísto toho jsme, tedy naši polistopadoví poslanci, všechno jen více zkomplikovali.
Tehdy v onom roce 972 měl podle Dušana Třeštíka a dalších historiků zemřít skutečný tvůrce »české státnosti« přemyslovský kníže Boleslav I. Přídomek »bratrovrah« či »Ukrutný« mu vymyslela římská církev, která potřebovala vytvořit ideologický vzor, jenž by sklonil pohanské Čechy před někým, kdo zahynul pro víru a byl z jejího hlediska příkladným pro budoucnost. Legendy o tom vznikaly z doslechu, byly účelově domyšlené a opakovaly se tak dlouho, až jim uvěřili všichni. Kníže Václav se tak stal svatým, jeho bratr Boleslav bratrovrahem, jenž nezaslouží úcty. A při tom to zřejmě všechno bylo jinak.
I ona vražda se neudála podle legendy a vůbec nebyla předem připravena. Střet dvou bratrů měl zřejmě prozaičtější důvody, které dnes už neznáme. A nemusel v něm mít hlavní roli mladičký Boleslav. Co když útok byl vyprovokován Václavem? I to se již v historických studiích objevilo. Jenže to by pak padly legendy o Václavovi a desetitisíce soch umístěných leckde by přestalo mít smysl. A tak zbývá otázka: Jak to v té době, alespoň podle kusých zpráv, vlastně bylo? Předem dodejme, že jen v jediném se historici shodnou, že tomu bylo zřejmě úplně jinak, než se píše v legendách a káže z kazatelen.
Co dokázal Václav? Sjednotit střední Čechy pod přemyslovskou nadvládou? Asi ano, alespoň věříme-li legendě, která nám vypráví o zlickém knížeti Radslavovi, který se Václavovi podřídil, když ten v boji »muže proti muži« souboj vyhrál a tak vlastně zabránil velkému krveprolití. Zřejmě vychován svou babičkou Ludmilou byl bigotně náboženský a skutečně udělal vše pro šíření křesťanského kultu – tedy alespoň v jeho středních Čechách.
Křesťanství tu ovšem již bylo. Zásluhou jeho děda knížete Bořivoje pokřtěného zřejmě samotným Metodějem a možná i latinský kult se tu šířil, víme-li, že čtrnáct českých knížat mělo být v roce 845 pokřtěno v Řezně. S českou státností to ovšem nemělo nic společného, dál totiž vládli ve svých teritoriích předchůdci Hroznatovců, Slavníkovců, Vršovců ad. A nenechali si do svých věcí nikoho zasahovat. Jen někteří uznávali Sasy raději než přemyslovského knížete, jiní se cítili úplně svobodnými a Přemyslovec Václav je těžko mohl omezovat.
Po zřejmě nechtěné smrti Václava se »středočeským« knížetem stal Boleslav. Byl mladý, ale tehdy se nejen stárlo rychleji, a měl zřejmě i schopnější rádce. A tak, když onoho roku 872 zemřel, mohlo mu být připsáno na vrub
*sjednocení země pod přemyslovským rodem,
*vybudování ochranných přemyslovských hradišť, které udržely v mezích normy už podmaněná další česká knížata a navíc sloužily ke zbrzdění vpádu nepřátel do země,
*čtrnáctiletou tzv. saskou válku, kdy si držel od těla saského krále Otu, porazil ho dokonce v přímém střetu, i když později se stal jeho spolubojovníkem – slovo vazal zřejmě zkresluje tento vztah,
*založení prvního ženského kláštera na našem území u sv. Jiří na Pražském hradě, jehož představenou se stala Boleslavova dcera Mlada,
*výrazný krok (zemřel však před jeho uskutečněním) Boleslav učinil, i pokud jde o zřízení biskupství v Praze, které ovšem bylo odsunováno kvůli odporu řezenských biskupů,
*začal razit první české mince (kolem roku 950) – denáry, jež byly celé ze stříbra,
*za spoluúčasti českých vojsk byly na řece Lechu a jedna jejich část i na českém území poraženi Maďaři snažící se dobýt Evropu a tím bylo definitivně zabráněno jejich další expanzi…
Ostatně proto i František Palacký Boleslava I. hodnotil jako jednoho z největších českých panovníků, i když mu smrt Václava vyčítal. Stejně se na něj dívají i další historici, Fiala, Charvát, aj., kteří nejsou vázáni katolickou tradicí. Vláda Boleslava I. byla významným krokem českého státu kupředu. Proto jemu, ne Václavovi, patří poděkování za vytvoření skutečného českého státu, i když mnohé nám dodnes z této doby zůstává stále ještě pro nedostatek důkazů utajeno.
Jaroslav Kojzar