Nulová inflace – snění na věčné časy?

Státní rozpočet skončil v březnu ve schodku 166,2 miliardy Kč. Tuto hrůzu nám sdělilo ministerstvo financí. Je to nejhorší výsledek za první čtvrtletí od vzniku České republiky. Podle schváleného rozpočtu by měl stát letos hospodařit s příjmy 1,93 bilionu Kč a výdaji 2,22 bilionu Kč. Deficit by měl být 295 miliard Kč. Loni skončil rozpočet ve schodku 360,4 miliardy Kč. Pokud stát tímto způsobem plánuje hospodařit i v dalších devíti měsících, rok 2023 skončí s deficitem ve výši 664,8 mld. Kč, což ani omylem nesouhlasí se Stanjurovou prognózou, a sice že deficit bude kolem 295 mld. Kč.

Žvaní se a žvaní a žvaní a my se propadáme hloubějí a hlouběji do s*aček, aniž by kdo položil základní otázku: Kde a proč se tu vzaly schodkové rozpočty, kde a proč se tu vzala inflace, když na konci roku 1989 mělo Československo státní rozpočet vyrovnaný (občas dokonce přebytkový), inflaci nulovou a zadlužení žádné? Uplynulo pouhých 33,5 let a česká ekonomika je v troskách. Ty trosky z ní vystavěly všechny polistopadové vlády bez výjimky, které stát postupně zadlužovaly až do dnešních obludných rozměrů.

Víte, proč v obchodech socialistického Československa nebylo všechno, zejména tzv. luxusní zboží ze Západu? Ne proto, že bychom ho tehdy nemohli nebo nesměli dovézt, ale že jsme na něj neměli. Tak jsme ho nedovezli a NEZADLUŽOVALI SE. V obchodech bylo to, na co jsme měli, na co jsme si vydělali a sami vyrobili. Po roce 1989 jsme na něj, na to super západní zboží, také neměli, resp. měli jsme na něj ještě méně než před rokem 1990, avšak přesto jsme ho ve velkém začali importovat. Možná to definuji až příliš jednoduše, ale rozhodně ne zjednodušeně, neb podstata se skrývá právě v tom.

Nejsem vzděláním ekonom, ale ani blbec bez vzdělání. Mám i normální rozum. Z blábolů o tom, jak je fajn mít lehce schodkový rozpočet, podnikat s úvěry atd., atd., mně vždycky naskakovala husí kůže. Dnes vím, že šlo o adekvátní alergickou reakci a jsem na ani pyšný. Aspoň jsem nezblbnul a nepodlehl všem těm globálním ekonomickým teoriím, plujícím ve virtuálním prostoru a sloužícím výhradně k likvidaci tradičních národních ekonomik. Tudíž naprosto irelevantní vůči právě řečenému jsou pak i otázky typu »jak snížit schodek státního rozpočtu«, nebo »jak stlačit inflaci«, když obojí bylo uměle vyvoláno.

Je to jako kdybyste si úmyslně zapálili barák, protože jste to tak chtěli a pak na oko spustili hysterii, že hasiči nepřijeli k požáru včas. O ničem jiným tahle lóžová »sranda« není. Přece i doma, v rodině, vycházíte z toho, na co máte. Když chcete víc, musíte si půjčit a půjčku splatit. Když ovšem do půjček zabřednete jako náš stát, jde to s vámi od deseti k pěti, dnes už od pěti k nule, možná už i od nuly do záporných čísel.

A řešení, která obvykle v nějaké podobě nabízím? Pozavírat všechny zodpovědné za daný předbankrotový stav, udělat detailní analýzu všech výdajů (asi by nám ztuhl úsměv na tváři, až by vyplulo na povrch, komu a co všechno platíme), definovat prioritní výdaje, zeštíhlit státní a veřejnou správu na nezbytné minimum, jako prioritu číslo 1 akcentovat svébytnou národní ekonomiku, znárodnit strategický průmysl, okamžitě ukončit pomoc Ukrajině, vystoupit z EU a NATO, obnovit obchodní vztahy s Ruskem a Čínou a státní rozpočet postavit vyrovnaný na reálném základně toho, co si můžeme dovolit.

Možná by nakonec vyšlo najevo, že na tom až zase tolik zle nejsme, až by se zrušily ty všechny výdaje, které hradíme z nadiktované povinnosti. Až by se zrušil Senát, několik zbytečných ministerstev a počet poslanců snížil z dnešních 200 třeba na 50. Atd., apod.

Že z EU a NATO přece nemůžeme jen tak vystoupit? Že Ukrajině přece musíme pomáhat? OK. Pak si ale o vyrovnaném státním rozpočtu a nulové inflaci nechme jen zdát. Na věčné časy. Právě tyhle hydry a žádné jiné nás totiž požírají.

Robert Fish